Důchody nejsou o politice, ale o matematice

Systém důchodového pojištění skončil v roce 2023 schodkem 72,8 miliardy korun, tzn. takový byl rozdíl mezi odvody na důchody a jejich výplatou a musel být sanován z jiných příjmů státního rozpočtu, resp. z daní nebo půjček.

Na úvod je třeba si ujasnit, o jakých číslech se v případě důchodů bavíme. V roce 2023 byly Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) vyplaceny důchody v hodnotě 670 mld. Kč. Po přičtení výdajů na důchody ozbrojených složek (15 mld. Kč), představovaly výdaje na důchody 685 mld. Kč a tvořily 31,1 % státního rozpočtu. Celkové výdaje systému důchodového pojištění činily loni 692,3 miliardy korun. Z toho 685,3 miliardy se vyplatilo na penze a sedm miliard pokrylo správu důchodů.

Meziročně došlo k nárůstu celkových výdajů o 17 %, absolutně o 97 mld. Kč. Podíl na státním rozpočtu se rovněž zvýšil, a to o 1,5 procentního bodu.

Z celkových výdajů na důchody vyplacené ČSSZ naprostá většina prostředků směřovala do výplat starobních důchodů, a to 564 mld Kč. Dále bylo vydáno 65 mld. Kč na invalidní důchody, 31 mld. Kč na vdovské důchody, 5 mld. Kč na sirotčí důchody.

Systém důchodového pojištění skončil v roce 2023 záporným schodkem 72,8 miliardy korun, tzn. takový byl rozdíl mezi odvody na důchody a jejich výplatou a musel být sanován z jiných příjmů státního rozpočtu, resp. z daní nebo půjček.

Zde je možné zjistit v grafu u části Saldo (MF ČR, Hospodaření systému důchodového pojištění), jak dopadlo hospodaření „důchodového účtu“ mezi lety 2000-2023. Za tuto dobu skončil systém v plusu pouze v šesti letech (2004,2005, 2007,2008, 2018, 2019) s celkovým kladným saldem 62,4 mld. korun. V dalších letech skončil v mínusu s akumulovanou „ztrátou“ 557,2 mld. korun. Takže celkově mínus 494,8 mld. korun.

Zde je nutné udělat malou odbočku pro ty, kteří si myslí, že si na důchod spoří (někde mají „své“ peníze) nebo jak je často slyšet, nějaká z vlád po roce 1989 „zpronevěřila“ důchodový fond. Poslední zbytky fondového důchodového systému zanikly při komunistické měnové „reformě“ v roce 1953, kdy byly vyvlastněny a zrušeny poslední důchodové fondy založené po roce 1918 a současně ze zákona zanikla platnost akcií a obligací, které tvořily jejich majetek. Všechno spadlo do rukou státu a té doby jsou důchody v drtivé většině vypláceny z průběžného důchodového systému (výplaty z penzijního spoření jsou zanedbatelné). Znamená to, že z odvodů těch, co pracují se vyplácí důchodci. Ano, jedná se o investiční letadlo, kdy nároky minulých „investorů“ jsou vypláceny z peněz nově příchozích. Tak jak je tomu v těchto schématech vždy, mohou fungovat pouze při přílivu nových investorů. Jak začnou ubývat, a to se dnes děje díky demografické situaci, je zle. Když příjmy chybí, musí se doplnit z jiných daní nebo se zvýší zadlužení státu, jestliže něco výjimečně, přechodně přebývá v době mimořádné hospodářské konjuktury (30-40 mld. korun), opět se to rozpustí ve státním rozpočtu, protože příští rok tomu bude opačně.

Z tohoto také plyne nemožnost realizace programu „důchodových revolucionářů“, kteří radí rovnou zrušit průběžný důchodový systém (tak, a odteď si spořte sami) nebo postupně přejít na spoření v důchodových fondech. V prvním případě by stávající důchodci nedostali již ani korunu, protože by pracující lidé začali spořit sami pro sebe. V druhém případě by ti, co pracují museli platit na důchody dvakrát. Jednou pro stávající důchodce a podruhé pro sebe.

Sliby řešení pomocí jakýchkoliv „důchodových reforem“ jsou hloupostí, v tomto případě jde o prázdné slovo. Je totiž jedno, jak mazaně jeden a týž, stejně velký koláč prostředků na důchody rozdělíte. Krájení se nezvětší, zůstane pořád stejný. Můžeme protestovat, může se nám to nelíbit, asi jako to, že jednou všichni umřeme, ale to je tak všechno.

Existuje pět různých možností, jak reálně řešit nedostatek prostředků na důchodové zabezpečení.

1) prodlužováním doby odchodu do důchodu; můžeme donekonečna opakovat, že ve většině zaměstnání nejde do 65-67 let vydržet. Naprostý souhlas, ale nic to nemění na realitě,

2) snížením výše důchodu (muselo by být nutně spojeno se snížením sociálních dávek, např. podnikatel, který si platil minimální sociální odvody si nízký důchod vykompenzuje žádosti např. o příspěvek na bydlení nebo dalšími sociálními dávkami),

3) zvýšením daní (odvodů),

4) zvýšení deficitu státního rozpočtu, což znamená na důchody si půjčovat, tj. zadlužovat stát (státní dluhy jsou ale jenom odložené daně zvýšené o úrok),

5) na důchody přesměrovat prostředky z jiných kapitol státního rozpočtu (doprava, zdravotnictví, kultura, obrana…..).

U nápadu sebrat armádě je třeba se zastavit. Jde o zástupný argument, kdy pod pláštíkem dosažení dobra v podobě dostatku peněz na důchody, chtějí ruští kolaboranti oslabit obranyschopnost státu. Nebo v druhém případě populisté, kterým jde jenom o uchvácení moci a je jim úplně jedno co způsobí, slibem přísunu peněz od armády chtějí získat voliče dělají Rusku užitečné idioty (Proč ANO nehlasovalo pro usnesení o bezpečnostních hrozbách).

V roce 2024 mají výdaje na armádu konečně dosáhnout 2 % HDP, v číselném vyjádření 160 mld. korun. Přitom pouze 50 procent jde na pořízení nových zbraní jako jsou obrněná vozidla CV-90, letadla F-35, houfnice ráže 155 mm, atd. Pořád chybí raketové dělostřelectvo třídy HIMARS, posílení protivzdušné obrany atd. Pokud by měl být deficit důchodového účtu 72,8 mld. korun (2023) financován díky omezování výdajů na obranu, znamenalo by to zastavení veškeré modernizace.

Ne, to není možné. Brutálně řečeno, vnější a vnitřní bezpečnost jsou základním úkolem stát, dávky a důchody jsou až třešničkou na dortu. Jak řekl americký prezident Ronald Reagan v diskusi nad přípravou federálního rozpočtu: …mou nejdůležitější zodpovědností je bezpečnost Spojených států…Nebudeme-li v bezpečí, nebudeme žádné sociální programy potřebovat.“

Pro porovnání, v letech 1936 až 1937 Československo vydávalo na zbrojení zhruba 50 procent státního rozpočtu, což by dnes bylo zhruba 900 miliard korun ročně. V 80. letech Československo (ČSSR) vydávalo na zbrojení okolo 5 procent HDP. Zanedbanost české armády se odhaduje na 600 mld. korun, pro srovnání u německého Bundeswehru je to asi 450 mld. euro. V rámci členství v NATO výdaje nemusí být tak drastické i kdybychom zbrojili v tomto předválečném období jako Polsko a dávali na obranu 4 až 4,5 procenta HDP. Mimochodem, bylo by to velice potřebné.

Pokud má někdo návrh na snížení výdajů na obranu, musí objasnit, jak jinak než bojeschopnou armádou zajistí odstrašení protivníka a když už dojde „heft na heft“ i obranyschopnost. Zatím jsem slyšel pouze následující argumenty:

a) popírání nebezpečí „válka je daleko, a tak jak začala, zase skončí“ (tzv. strčení hlavy do písku),

b) jsme v NATO, nikdo si na nás netroufne (varianta předchozího popírání nebezpečí; kromě toho, spojenci budou ochotni nás bránit pouze, když budeme připraveni se bránit i my sami),

c) vyhlášení neutrality (i neutrální země potřebuje vyzbrojenou armádu o to silnější, že je bez spojenců; Rakousko a Švýcarsko jsou bezpečnostní parazité, jejich neutralita je možná pouze proto, že Rusko by se k nim muselo prostřílet přes země v NATO; pokud bychom chtěli jít cestou Kostariky, která zrušila úplně armádu tak jde o opět o variantu strčení hlavy do písku),

d) podvolení se nebo přímo spolupráce s Ruskem (například splnit tzv. Rjabkovo ultimáta z prosince 2021 ) s tím, že jako spojence možná nebudeme napadeni; s elementární znalosti historie nechť posoudí každý sám, nakolik je důvěra v Rusko řešením, na němž jde postavit existenci suverénního, samostatného státu.

S téhož ranku ohrožující tentokrát vnitřní bezpečnost státu pochází nápady na omezení výsluh (nárok po 15 letech služby) členům bezpečnostních sborů (PČR, celníci, vězeňská stráž, hasiči, GIBS, BIS, Úřad pro zahraniční styky a informace). V roce 2023 činily cca 12 mld. korun. O kolik by se měly snížit? O 20, 50 procent? Důchody to nevytrhne a došlo by k destrukci těchto sborů.

Netvrdím tím, že výsluhy nepotřebují změnu, aby je dostávali primárně lidé v terénu.

Dále již následují pouze bajky, pohádky a politická tvrzení

Lépe vybírat daně a rozhýbat ekonomiku

Tento plán předpokládá přetlačení demografického vývoje v podobě stárnutí populace, růstem ekonomiky. Každá vláda chce lépe vybírat daně a rozhýbat ekonomiku a není to o její schopnosti nebo neschopnosti. Kromě toho, na každý další příjem státního rozpočtu čeká pět až deset „nutných“ výdajů, takže proč by to měly být právě důchody? Na příjem státního rozpočtu v prvé řadě čekají dluhy. Deficit v roce 2025 má být 241 ml. korun, takže co se ušetří, musí jít na jeho snížení.

Prosperita je výsledkem interakce mezi právním, sociálním prostředí dané země a mentalitou (mravy) jeho obyvatel. Plyne z podnikavosti, píle, respektu k pravidlům, smlouvám, autoritám, vlastnickým právům a jak napsal Francis Fukuyama, na úrovni důvěry ve společnosti (Na důvěře stojí lidský svět), které nachází odraz v námi zřízených a udržovaných institucích. (V diskusi pod článkem se již vyskytl „názor“ o cinknutých statistikách). Mimochodem, letošní Nobelova cena za ekonomii (Daron Acemoglu, Simon Johnson a James Robinson) byla udělena za zkoumání vlivu „institucí“ na ekonomickou prosperitu. Tyto dobré mravy nejde koupit. Sáhněme si každý do svědomí, jak jsme na tom s těmito hodnotami. Buďme kolaloci.

Zadruhé, úspěch Česka závisí na hospodářské situaci hlavních obchodních partnerů, tedy zda se svět nachází ve fázi konjuktury nebo stagnace (deprese). Když bude špatná, můžeme si prst v zadku zalomit, ale nikdo s tím nic nesvede.

V dlouhodobém horizontu se ukazuje, že všechny vlády dělají totéž a se stejným výsledkem. Andrej Babiš sliboval „zvednout ze země“ povalující se stamiliardy korun a co udělal? Nic. Neexistuje možnost, že najednou se objeví nějaký Mesiáš a všechno se změní. I když ve volbách neustále hledáme nějaké nové spasitele, kteří budou čistí, poctiví, schopní. Nejde o nic jiného, než o znak politické nevyspělosti naší společnosti.

Šetřit a nerozhazovat

Je to takový pěkný, líbivý, populistický výkřik. Pojďme si udělat test morální integrity ve věci shody nad úspornými opatřeními. Mají se zrušit podpory zemědělcům (70 mld. korun za rok)? Stavební spoření? Státní podpora sportu (cca 7 miliard korun ročně)? Daňové odpočty u úroků na hypotéky? Státní, krajská, městská podpora cca 150 mil. korun pro Moto GP v Brně, ……

Základních škol je téměř 4300 a 25 procent z nich má méně než 50 žáků. Čím menší, tím horší výsledku žáků. Souhlasíte s jejich slučováním?

Má se sloučit ve srovnání s jinými evropskými zeměmi unikátní počet 6254 obcí (4700 má méně než 1000 obyvatel, 1600 má méně než 200 obyvatel)?

Z článku „Česko má nejmenší obce v EU, slučování ale obvykle odmítají“

Většina zemí EU má násobně větší obce. Téměř polovina má průměr nad deseti tisíci obyvateli na jednu samosprávu, řadí se k nim například Dánsko, Řecko, Bulharsko, Portugalsko nebo Polsko. To má z českých sousedů nejvyšší čísla, počet obyvatel na obec se pohybuje nad patnácti tisíci. Naopak Slovensko má velmi podobné počty jako Česko.

Německo má s téměř 85 miliony obyvatel necelých jedenáct tisíc obcí, což je ve srovnání s osmkrát menším Českem a jeho šesti tisíci samosprávami poměrně nízké číslo. Rakousko eviduje necelé čtyři a půl tisíce lidí na obec.

Nejvyšší průměr ze zemí EU má Irsko. Na pět milionů obyvatel má pouze 85 obcí. Kdyby mělo Česko dosahovat stejného průměru (62 136), muselo by zrušit přes šest tisíc vesnic a měst.

Bojí se obyvatelé malých vesniček, že po sloučení by všechno shrábla větší část a na ně by kašlali? Jak to, že v jiných zemích se lidé tohoto nebojí? Opět jsme u české mentality.

Ano či ne? Co člověk, to názor.

A podpora neziskovek? Někomu, kdo nepřemýší, co neziskové organizace dělají, to zní možná pěkně. V realitě by to znamenalo odstřihnout od peněz Český červený kříž, charity, mobilní hospice, sociální péči, pomoc bezdomovcům, lidi co propaguji prevenci proti různým onkologickým onemocněním, provádí výcvik slepeckých psů, vykonávají pomoc vozíčkářům, slepcům, chronicky nemocným….

Mají se odstřihnou od peněz ti co organizovali pomoc po tornádu nebo dnes po povodních a jiných katastrofách, ty co pomáhají dětem z domovů začít v dospělosti (50 % jich skončí ve vězení), těm co pomáhají vězňům (1 den vězení stojí 1500-2000 korun, v Česku 70 % recidiva, v Norsku, kde je skvělá pomoc 30%)........

Při bližším pohledu bychom zjistili, že tyto organizace dělají věci co by sice měl dělat stát, ale daleko levněji, pružněji a hlavně pomocí motivovaných lidí, kteří tomu dávají více než zaměstnanec. Možná někomu konkrétní neziskovka pije krev, ale jsou její peníze schopné zachránit důchodový účet? Případné ukončením těchto služeb by přinesly problémy, jejichž náprava bude několikanásobně dražší. A když se vrátíme na začátek, financování veskrze užitečných neziskových organizací není to, co podvazuje důchodový účet. Jde o drobné.

Snížit byrokracii

Zvláštní podkapitolou rady šetřit a nerozhazovat je nabídka řešení nedostatků peněz na penze v podobě snížení byrokracie, resp. propuštění byrokratů.

Snížení nákladů státu na úředníky je možné pouze snížením jejich počtu. A snížení počtu úředníků je reálně možné pouze zrušením agend (práce), kterou vykonávají. Zde dám příklad. Dříve jste mohli pozemek rozdělit a odprodat jednoduchým způsobem. Geometr vyhotovil geometrický plán dělení pozemku. Do smlouvy se uvedlo označení nového pozemku, přiložil se zmíněný geometrický plán a kupec bez dalšího získal část vašeho pozemku. Jenže došlo k „zlepšení“. K tomu, aby bylo rozdělení pozemku zapsáno do katastru nemovitostí již nestačí geometrický plán, ale musíte mít souhlas místně příslušného Stavebního úřadu. Dohlíží prý na to, abyste jako kupující měli na svůj pozemek přístup z veřejné komunikace. Dříve stačila obezřetnost kupujícího, která je ale dnes nahrazena bdělostí úředníků. Takže, aby se tato agenda zrušila a úředník se mohl teoreticky propustit, je třeba novelizovat zákon. No a zde jsme u jádra pudla. Když vyrukujete s tímto návrhem, objeví se plno protiargumentů, že jde sice o chvályhodné snížení byrokracie, což je samozřejmě potřeba, ale toto je užitečná ochrana kupujících a rušit právě tuto agendu není správné. A tak se to má se vším. Když budete na náměstích nebo v hospodě poslouchat populisty slibující snížení výdajů na státní úředníky, vždy se ptejte „a jaké agendy se zruší“. (O nemožnosti snížit náklady na úředníky)

Tímto ale neříkám, že tento stát nepotřebuje snížit výdaje na byrokracii, nemají se hledat cesty jak šetřit a nerozhazovat (třeba na dotace), nemají se lépe vybírat daně a není potřeba rozhýbat ekonomiku. Jen chci poukázet na to, jak je to těžké a politicky sporné.

Transfer zisků a dividend

Opravdu zarytí demagogové, například Lubomír Zaorálek (SOCDEM) dávají, nevím proč, do souvislosti s důchody transfery zisků a dividend do zahraničí. Podávají to tak, jako každá koruna převedená do zahraničí byla krádeží prostředků patřících do důchodového fondu.

Jde o primitivní politické tvrzení, které nachází odezvu u lidí, kteří si myslí, že Česko bylo celé prodáno, nic „nám“ tady nepatří a jen „nás“ ždímou zahraniční vlastníci.

Pro vysvětlení principu převodu zisků do zahraničí poslouží příměr. Koupíte si zahrádku, platíte z ní veškeré daně a poplatky. Vypěstujete na ní třešně a chcete si je odvézt domů. Najednou zpoza keře vyskočí Zaorálek a chce vám to zakázat. Úplně stejný princip jako u zahrady a úrody z ní platí i o převodu zisků v mezinárodním měřítku. Proč si ale kupovat zahradu na takovém podivném místě, kde si nemohu užít plodů na ní vyrostlých? Jediné, čeho takoví zbojníci dosáhnou je, že zde nikdo nebude kupovat zahrady ani podnikat. Posečte si trávu v zahradě sami, žádné technologie na trhání a ošetření plodů, abyste nejedli červy sem nepřivezeme, nikoho nebudeme zaměstnávat. A hlavní protiargument ukazující absurditu podobných úvah. Podnikatelé z Česka si kupují za hranicemi „zahrádky“. Namátkou Draslovka, Colt, CPI, Czechoslovak Group (CSG), PPF, ČEZ, YSoft (cloudová správa tisku), Křetínský, Babiš a jeho koncern, Petr Krogman na Ukrajině, EnergoPro (přehrady), Brano (Juříček), Rohlík (Čupr), Karek Komárek se skupinou KKCG, např. Allwyn, MND, ARICOMA Group, KKCG Real Estate Group působí ve 33 zemích, Pavel Tykač.....

Namnožit lidi

Poslední bajka zní o řešení důchodového problému podporou množení lidí. Tzv. populační krize je oblíbený klacek na jakoukoliv vládu v podobě tvrzení: „Bylo, nebylo, kdyby (sic!) mladí měli dostatek peněz a přístup k levnému bydlení, tak by se nám množili jako ti králíci a na důchody by bylo peněz dost“. ( Mimochodem, tzv. bytová krize neexistuje, není nic jiného než výplodem stavu mysli). Jenže jak známo, lidé nemají nikdy dost hmotných statků a nic není nikdy dostatečně levné, ani to bydlení. Platilo to ve všech generacích. Lidé v některých částech třetího světa jsou daleko chudší a dětí mají jako „smetí“. V roce 2025 byl nejvyšší počet dětí na jednu ženu je v Čadu (5,94), Somálsku (5,91) a Kongu (5,90), v nejchudších zemích světa. (zdrojový článek) I v Česku mají více dětí spíše sociálně slabší rodiny. Z rozvinutých zemí má největší porodnost Izrael (5,2), jenže statistiky „zachraňují“ ultraortodoxní Židé. Sekulární Židé mají porodnost pod 2.

Bohatství totiž nepodporuje ochotu lidí mít děti, ono je tomu přesně naopak. Čím jsou lidé bohatší, tím mají méně dětí. Ostatně, toto teoretické řešení, namnožit lidi, by zabralo až za 20-30 let, až by vyrostla nová generace.

Rozhodnutí mít děti nemá racionální základ ve smyslu, sepíši si na papír pro/proti a podle toho jak to vyjde budu konat/nekonat. Potom ale platí, že ani rozhodnutí nemít děti nemá racionální základ.

AI zformulovala následující důvody proč mít děti:

• Emocionální naplnění a láska: Děti přinášejí hluboký citový vztah a bezpodmínečnou lásku. Rodičovství často dává pocit smysluplnosti a radosti z péče o druhého.
• Osobní růst: Výchova dětí učí trpělivosti, odpovědnosti, empatii a řešení problémů. Rodiče často objevují nové stránky své osobnosti a posouvají své hranice.
• Budování rodiny a odkaz: Děti posilují rodinné vazby a vytvářejí novou generaci. Pro mnohé je rodičovství způsobem, jak předat hodnoty, tradice a životní zkušenosti.
• Společenská role: Děti mohou posílit postavení v komunitě, protože rodičovství je často vnímáno jako důležitý příspěvek společnosti.
• Radost z každodenních momentů: Sledování vývoje dítěte, jeho prvních krůčků, slov nebo úspěchů přináší jedinečné štěstí a hrdost.
• Dlouhodobá podpora: V mnoha kulturách jsou děti považovány za oporu rodičů ve stáří, ať už emoční, nebo praktickou.
• Nový pohled na svět: Děti často inspirují rodiče k přehodnocení priorit, návratu k hravosti nebo zkoumání světa jejich očima.

AI proč nemít děti:

• Děti jsou jednoznačně náklad. Dříve, na statcích, to byla pracovní síla, to dnes není. Dokonce ani nesmíte děti zaměstnávat, to jsme to dopracovali. Tím, že nemáte děti můžete finance investovat lépe. AI Grok si „myslí“ toto:
• Vyšší životní náklady. Výchova dítěte je finančně náročná. Podle různých studií stojí výchova jednoho dítěte od narození do 18 let v průměru stovky tisíc dolarů/euro, v závislosti na zemi a životním stylu. V Česku se odhaduje, že výchova dítěte stojí přibližně 1,5–2 miliony Kč.
• Větší flexibilita při kariérním růstu. Bez dětí můžete snáze přijímat pracovní příležitosti, které vyžadují přesun do jiného města nebo země, delší pracovní dobu nebo cestování. To může vést k vyšším příjmům nebo rychlejšímu postupu v kariéře. Rodiče často musí vyvažovat práci a péči o děti, což může omezit jejich pracovní flexibilitu a potenciální výdělky.
• Možnost vyšších úspor a investic. Peníze, které byste vynaložili na děti, můžete investovat do akcií, nemovitostí nebo jiných aktiv, což může výrazně zvýšit vaše bohatství v dlouhodobém horizontu.
• Vyšší náklady na bydlení. Rodiny s dětmi často potřebují větší bydlení, což znamená vyšší hypotéku nebo nájem. Bez dětí si můžete dovolit menší a levnější bydlení nebo investovat do nemovitosti v atraktivnější lokalitě.
• Větší neočekávané výdaje. Děti často přinášejí nepředvídané náklady, jako jsou zdravotní problémy, školní poplatky nebo poškození majetku. Bez dětí je rozpočet předvídatelnější a stabilnější.

Článek „Tohle nečekaly ani pesimistické prognózy. Porodnost padá do stále hlubší propasti, potvrzuje unikátně velký balík dat z nemocnic“, Jan T. Beránek, Hospodářské noviny 13.2.2026 cituje výzkum Masarykovy a Karlovy univerzity Současná rodina publikovaný v roce 2023 "Zatímco v roce 2005 považovalo dítě za nutnost pro naplnění života 73 procent populace, v letech 2020 až 2022 to bylo už jen 41 procent. A mezi mladými ženami do 29 let to bylo jen 22 procent. Ještě před 21 lety bylo souhlasných odpovědí v téže skupině 65 procent a i u mladých mužů to bylo 48 procent. Jenže z těchto lidí jsou dnes už čtyřicátníci..“.

V Polsku se odehrál dlouhodobý, velice nákladný experiment k ověření teze, zda sociální podpory dokáží vyprovokovat lidi k množení. V roce 2015 vyhrála strana Právo a Spravedlnost volby díky sociálnímu programu „500+“, tedy měsíční dávkou 500 zlotých pro rodinu s minimálně jedním dítětem. Dávka se začala vyplácet v roce 2016 a za osm let fungování na ně šlo z polského rozpočtu 305 miliard zlotých, v přepočtu 1,8 bilionu korun.

Zatímco při spuštění programu vláda PiS doufala, že se v roce 2022 narodí 371 tisíc dětí, realita byla o 66 tisíc nižší a znamenala nejhorší výsledek za 75 let. A počty narozených dětí klesají dál: loni, roce 2023 se jich v Polsku narodilo už jen 272 tisíc. To je o 35 tisíc méně, než předpovídal nejčernější statistický scénář.

Plodnost, tedy demografický ukazatel vyjadřující průměrný počet potomků na jednu ženu, klesla z 1,45 v roce 2017 na 1,17 v roce 2023 (prostá reprodukce se udrží při 2,1 potomka na ženu). Je to mnohem méně než před zavedením programu dávek.

Maďarsko se plánům na zvýšení porodnosti věnuje poslední roky, kdy v zemi platí nabídka bezúročné půjčky pro rodiče nejméně tří dětí, počet narozených tam loni dosáhl nejnižší hodnoty v moderní historii státu (Do roku 2100 hrozí světu populační kolaps....; Hospodářské noviny 22.1.2025).

Cílené množení lidí prostě nefunguje nejen v Polsku či Maďarsku, ale nikde na světě (výše uvedený článek HN obsahuje graf predikce populace na kontinentech). Ani u králíků nedocílíte přímé závislosti, že když jim hodíte o mrkev více, budou mít o dva mladé více. Prostě platí přírodní zákon, který nejde okecat, obejít, stejně jako gravitaci, resp., to že voda teče z kopce, a ten zní, čím větší bohatství, tím méně dětí. Nedá se s tím nic dělat. Lidé jsou neskutečně pyšní. Věřili, že poručí větru, dešti, ale to by bylo možné s větším úspěchem než ovlivňovat chov lidí. Neúspěšné jsou i nejtužší totality, které si chtěly nebo chtějí namnožit vojáky.

Snad jediné možné řešení zní neprodyšně zavřít hranice, srazit životní úroveň na roveň Afganistánu, odebrat lidem přístup k médiím a sítím a zábavě a jakémukoliv svobodnému životu. Je ale tohle cena, kterou chce někdo zaplatit za množení?