Doba, kdy je řešením válka (část 2), likvidace Evropy Donaldem Trumpem

Ať již Trump přímo vyjedná s Putinem novodobý pakt Hitler-Stalin (Molotov-Ribbentrop) nebo mír na Ukrajině zobchoduje bez další účasti Spojených států na úkor Evropy, výsledkem bude Evropa na pokraji propasti.

Předchozí text Doba, kdy je řešením válka (část 1), východiska k „míru“ na Ukrajině a k válce v Evropě.

Po zvolení Donalda Trumpa stála Evropa s otevřenými ústy a čekala na jeho nástup do funkce. Rozechvění, prázdné mudrování a těkání, co bude nebo nebude, je důkazem naší vojenské i politické slabosti. Mimochodem, kdo by měl mít největší zájem chránit ropná pole na Blízkém východě a bezpečnost tankerů v Hormuzkém průlivu? Unie, která je životně závislá na dovozu ropy a dnes i zkapalněného zemního plynu nebo z velké části energeticky soběstačné Spojené státy?

Nezapomínejme ani na ponižující zbraňovou dominanci Spojených států, díky které rozhodují, jaké prostředky a v jaké modifikaci (vybavení, dosah, účinnost) do Evropy prodají. Není to teorie, děje se to. Jsme vlastně ve stejné pozici jako Ukrajina, která čekala, zda milostivě dostane rakety ATAMCS o dostřelu 80 či 300 kilometrů a co s nimi smí či nesmí trefit.

Pokud bychom v Unii byli silní, soběstační, jednotní v obraně i v ochraně svých ekonomických zájmů, třeba v podobě vojenských základen rozmístěných po světě a deseti bojových uskupení okolo letadlových lodí, tak bychom změnu nájemníka v Bílém domě, dnes spíše „Bílého cirkusu“ mohli mít klidně „na háku“. Jenže ouha, na inauguraci Donalda Trumpa a jeho první rozhodnutí jsme s bázní a rozechvěním čekali jako školáci (před 50 lety, teď takový respekt nemá) na příchod pana učitele. Co se nám dnes nabízí?

Černý scénář, rozdělení sfér vlivu paktem Trump-Putin

V nejhorším scénáři hrozí, že Donald Trump ve svém narcismu uzavře s Putinem podobný „deal“ jako Hitler se Stalinem (tzv. pakt Molotov-Ribbentrop) a splní svá slova pronesená v prezidentské kampani: „Ne, neochránil bych vás (spojence v NATO). Ve skutečnosti bych je (Rusy) povzbuzoval, ať si dělají, co k čertu chtějí,…...“. Zadržování Ruska (jako dříve Sovětského svazu) nepovažují Spojené státy, přesněji Donald Trump za svůj úkol. Již nemáme společně sdílené hodnoty.

Nebylo by to nic nového. Svého času Henry Kissinger, když chtěl získat Čínu jako „spojence“ Spojených států proti Sovětskému svazu (Rusko za něj bylo převlečeno do roku 1991), hodil přes palubu Tchaj-wan. (Přesněji USA uznaly vzbouřenecké komunistické provincie na pevnině za Čínu a Čínskou republiku na Tchaj-wanu „oduznaly“). Spojené státy tím Čínu pozvedly ze zaostalosti a samy si tím vypěstovaly nejmocnějšího nepřítele ve svých dějinách. Byla to stejná strategická chyba jako předchozí pomoc Stalinovi v jeho válce s Hitlerem. I tehdy se Západ spojil se s ďáblem, aby porazil čerta a potom se před ním celou studenou válku třásl strachy.

Logické důvody k paktu Trump-Putin existují. Americký prezident si dnes může chtít namluvit Rusko, aby získal „spojence“ proti Číně. A Putinovi by nebylo proti srsti, aby Rusko, takto pozdviženo na roveň USA se vyvázalo z rostoucí závislosti na Číně.

Pokud se tato krize přežene a Evropa bude (snad) existovat jako silný a jednotný celek, je třeba říci, že bezpečnost Spojených států není pro ni prioritou. (Mimochodem, k aktivaci článku 5 smlouvy NATO došlo pouze jednou, nikoliv kvůli Evropě, ale na žádost USA po útoku 11. září 2001). Pokud by existovala možnost pragmatické spolupráce s Čínou, jenom dobře.

Černý scénář, přenesení odpovědnosti za Ukrajinu na Evropu

V mírnější verzi špatného scénáře Donald Trump možná zobchoduje mír na Ukrajině za tak velkou politickou i ekonomickou cenu, která Evropu pošle do kolen. Prvotní odhady jsou 3,5 bilionu dolarů. Představa USA je taková, že něco „dohodnou“ a Evropa v roli pohůnka za své peníze vše realizuje. Přesně takto se zachovaly v 1. světové válce a při následné Versaillské konferenci. V jejím průběhu spolurozhodovaly o uspořádání Evropy se kterým v podstatě nikdo nebyl spokojen. Americký prezident Woodrow Wilson vypustil svými 14 body přednesenými v lednu 1918 v Kongresu do Evropy nacionalistické běsy, protože právo na sebeurčení národů dostal jen někdo. Nově vzniklé Československo, národnostně Rakousko-Uhersko v malém, je zářnou ukázkou. Spojené státy postavily chatrnou stavbu Společnosti národů, aby následně odpovědnost za to co udělaly hodily za hlavu a stáhly se za oceán.

Trumpova administrativa nastolila stav, kdy spolupráce s Američany je zbytečná a měli by se v budoucnosti z našeho kontinentu stáhnout. Dnes však, bohužel, musíme „držet hubu a krok“ a strpět, v zájmu odložení války s Ruskem na později, něco podobného jako byly pro Ukrajinu Minské dohody. Evropa je v současnosti ve stejné situaci jako Ukrajina v roce 2014-2015.

Evropské země se ale nebudou chtít obětovat na oltář Trumpových plánů a ani na čas se vzdát svého blahobytu. Jeho intrika přivede Rusko na hranice Evropské unie. Evropa totiž není schopna v mírovém modu, bez války, opustit pohodlí sociálního státu ani šílenství Green Dealu a zvýšit výdaje na obranu. Takže sami Evropané dovedou Ukrajinu ke kapitulaci a přivedou si Rusko k hranicím.

Požadavky Donald Trumpa vznesené vůči Evropě, jakkoliv morálně i věcně oprávněné, jsou totiž zničující:

- větší finanční a vojenskou podporu Ukrajiny,

- rozmístění evropských vojáků na budoucí demarkační linii,

- zvýšením výdajů na obranu na 5 procent HDP. Pozn.: Jsem zvědav, jak poslední požadavek budou komunikovat proruští dezoláti. Na jedné straně je Trump pro ně Bůh a co řekne považují za svaté, na druhé straně chtějí v zájmu Ruska, z nenávisti k demokracii a svobodě, oslabit obranyschopnost Česka i dalších zemí NATO.

Výdaje evropských zemí na obranu (a ne všech) dosáhly sotva 2 % HDP a ti, kteří se vymykají z průměru (Polsko, Finsko, Pobaltí) postrádají sílu, aby ostatní nezachránili. Považuji za vyloučené, aby země Evropské unie a Velká Británie zvýšily výdaje na obranu současně i výdaje na podporu Ukrajiny a k tomu všemu dělaly garanta míru, překonaly panickou hrůzu z rizika vzniku konfliktu s Ruskem a nesly finanční a politické náklady na vyslání vojáků na její území. O Turecku, pouze nominálním členu NATO se vůbec nedá vůbec uvažovat.

Malá poznámka k Norsku. Mezi lety 2021 a 2024 jeho export zemního plynu do Unie z 113 na 117 miliard metrů krychlových plynu, získalo ovšem o 107 miliard USD více v důsledku růstu cen. Jeho pomoc Ukrajině dosáhla celkem 3 miliard eur. Takto uvažujeme všichni. Žít v klidu a pohodě, hromadit bohatství a až si pro ně někdo dojde, budeme se divit.

Donald Trump takto přímo nebo nepřímo odstraní Evropu z mezinárodního pole jako ekonomického konkurenta Spojených států, případně si z ní, v lepším případě, udělá úplného vazala. Na rovinu, zatím bych byl raději vazalem Spojených států než Ruska.

Cílem není lamentovat nad současným stavem, obviňovat prázdnými slovíčky kde koho, ale hledat řešení. Jsme v tom všichni, takže uvítám náměty, co s tím.

Další text Doba, kdy je řešením válka (část 3), vnitřní slabost Evropy se zabývá hospodářskou slabostí Evropy, morem Green Dealu a mnohostí evropských kmenů, z čehož plyne nesvornost, egoismu a nacionální zabedněnost.