Další promarněná šance odporovat Rusku

Útok drony na Polsko vytvořil záminku udělat pravý opak co chce Rusko, totiž dostat koaliční jednotky na Ukrajinu. Současně by se od keců v podobě konzultací, vyjadřování rozhořčení a podpory, projevů na půdě OSN, přešlo k činům.

Na začátku září narušily dvě desítky ruských dronů vzdušný prostor Polska. Devatenáct jich skončilo na polském území, z toho pouze tři byly sestřeleny nizozemskými letouny F-35, a to o několik řádů dražšími raketami. Výsledkem ruské akce bylo politické i vojenské fiasko NATO. Místo razantní odpovědi následovaly pouze slova. Představitelé zemí NATO jako by si neuvědomovali, že pasivita znamená prohru nejen na mezinárodním poli, ale také u vlastní veřejnosti.

Logickou reakcí byla aktivace článku 5 smlouvy NATO, rozšíření pásma obrany za hranice Ukrajiny a postupné zřízení bezletové zóny nad jejím územím. Zatím s výjimkou oblasti bojů. Naše armády nedokážou adekvátně reagovat na drony, a to z pohledu úspěšnosti i nákladů na jejich sestřelování. Protivzdušná obrana i letectvo NATO mohli cvičit v reálných podmínkách. Bez praxe na Ukrajině se budou západní jednotky první 3 až 4 měsíce války teprve učit bojovat v novém typu války, a to za cenu zbytečných potoků krve.

Týká se to pohybu po bojišti, průzkumu, organizace jednotek a přesunů, maskování, budování úkrytů, způsobu rotace, sledování vzdušného prostoru, varování jednotky před drony..... Když čtete deníky z 1.WW, tak je hrozné, jak se naše Rakousko-Uherská armáda zpočátku naivně chovala se na bojišti. Prostě jde o historický fakt, každá armáda bez válečných zkušeností dopadá stejně. V době „zaučování“ také hrozí vysoké riziko porážky. A obdobně, bez „certifikace“ zbraní na Ukrajině jsou dodávky zbrojařů hračičkami, prodávanými pomocí lží.

Z tohoto důvodu zní směšně a arogantní, když západní politici hovoří o pomoci s výcvikem ukrajinských vojáků. Možná tak kuchařů, zdravotníků a řidičů nákladních aut. Naopak, naši vojáci se ve vlastní zájmu musí přejímat zkušenosti od Ukrajinců. Třeba AČR školí ukrajinské vojáky v čištění zákopů od nepřítele. Přitom to zde nikdy nikdo nedělal ani neviděl, jenom se oprášily příručky z 2.WW. Je to směšné.

Změny se dělají až pod tlakem, zde to bude válka. Ukrajina, země s nejsilnější armádou na kontinentě, se stala naším jediným spojence proti Rusku. (My neposkytujeme milosti Ukrajině, ale ona nám).
Vojenská pomoc této zemi by měla být logicky zahrnována do obranných výdajů každého člena NATO, protože nás brání před Ruskem. Při vhodném modelu spolupráce se Ukrajina může stát zbrojnicí Evropy. Disponuje střelami dlouhého doletu, vyrábí miliony dronů, produkuje za rok více samohybných houfnic než zbytek Evropy.

Ukrajina je stát, kde se bez byrokratických omezení, ve velkých sériích vyvíjí a vyrábí zbraně, které jsou technicky i finančně dostupné, fungují v reálném boji a v zájmu přežití státu jsou stále inovovány.

Naproti tomu zbrojovky v zemích co neválčí, hlavně ty v Evropě, si vyrábí co chtějí, za kolik chtějí, jak dlouho chtějí. Tlak boje na život a na smrt nejde moc nasimulovat.

Žádná zbraň, která nemá kladné „recenze“ z Ukrajiny, by neměla být kupována, tvrzení výrobců jsou jenom lži.

Tohle bychom měli mít neustále na paměti.

Po proměně Spojených států v „ne přítele“ se Ukrajina stala nejsilnějším spojencem, jehož obranyschopnost je naše životní nutnost. Pořád bláhově doufáme, že americký prezident Donald Trump válku urovná, nastane mír a na Ukrajině se rozmístí jednotky „koalice ochotných“. Rusko ale tohle řešení kategoricky odmítá, takže po dobrém to nepůjde. Útok drony na Polsko vytvořil krásnou záminku udělat pravý opak co chce Rusko, totiž dostat koaliční jednotky na Ukrajinu. Současně by se konečně od keců v podobě svolávání konzultací, vyjadřování rozhořčení a podpory, projevů na půdě OSN, přešlo k činům.

Po událostech v Polsku, které zůstaly bez odezvy, logicky následovaly další incidenty a vše bude pokračovat. NATO pasivně monitorovalo ruský dron, který 50 minut kroužil nad Rumunskem, aby jej nechalo odletět zabíjet na Ukrajinu. No a vrcholem byl 12minutový průnik tří ruských stíhaček do estonského vzdušného prostoru. Jaký je to propastný rozdíl oproti Turecku, které v roce 2015 během 17 vteřin ruský bombardér sestřelilo. Zde se ukazuje další nesnáz aliance. Neschopnost zahájit palbu s cílem zabít, zlikvidovat nepřítele. Tento psychologický blok plynoucí z chorobného popírání reality ruské hrozby, je nutné překonat.

Hrůzu veřejnosti z útočných dronů zneužívají politici, kteří se předhání ve slibech posilování protivzdušné obrany. Ta ale nikdy nefunguje na 100 procent ani nedokáže pokrýt celé území státu. Vždy bude rozdíl mezi ochranou Prahy a například Humpolce. Než honit drony a rakety po obloze, je třeba řešit vzniklé problémy v místě výroby, skladování, přepravy, odpalu (vzletu nosičů) a prostřednictvím ničení průmyslových kapacit protivníka. Zde ale opět narážíme na strach ze zabíjení nepřátel. Přes všechny řeči o obraně každého centimetru území NATO hrozí „zamrznutí“ linií na území Pobaltí, Skandinávie či Polska, a to v důsledku nasazení omezených vojenských sil a prostředků. Více totiž obava z eskalace nedovolí, a to je špatně. Přijde takové šmrdlání na linii +/- 20 km. Prostě by to byla taková „podivná válka“ neboli sitzkrieg (válka v sedě), která nastala po 2. září 1939, kdy Anglie a Francie po vyhlášení války zůstali sedět na zadku. No a uvnitř NATO by nastaly hádky a spory.

Žádná obranná struktura, Hadriánův val, Čínská zeď, Maginotova linie ale ani „dronová zeď“ nikoho neochránila a neochrání. Rusko musí vědět, že bezprostředně po útoku na země NATO bude jeho hluboké vnitrozemí zasahováno stovkami střel s plochou dráhou letu. Evropa má připravená technická řešení pro masovou výrobu levných prostředků dlouhého dosahu. Současně pomozme Ukrajině s vývojem a výrobou tohoto typu zbraní výměnou za předávání know-how.