Buďme kolaloci

Tak jako Limonádový Joe se choval slušně, neklel, pojďme se zdravit, usmívejme se, buďme k sobě navzájem ohleduplní, chvalme to, co se nám líbí, mluvme s cizími lidmi.

Při sledování asociálních sítí člověka napadá, zda množství zla ve společnosti roste, nebo máme pouze tento dojem, protože jsme neustále bombardování zprávami o zlu. Platí ještě vůbec společenská, světská a Boží pravidla? Někteří lidé díky své drzosti získávají více práv než ostatní, protože pro ně hranice práva neexistuje a současně se za jejich překročení nedostavuje postih. Každé beztrestné porušení zákona však znamená urážku, plivnutí do tváře pro ty, co zákony dodržují.

Važme si výsady žít podle pravidel a nemuset každodenně bojovat o život, vlastní i našich blízkých s ostatními lidmi. Ti, co neuznávají pravidla, ať si vlezou do klece oktagonu a utkají se v zápasu ve volném stylu. Možná by se po inkasování prvním úderu nebo kopu do zubů začali dovolávat civilizačních pravidel.

Komentátor Petr Honzejk z Hospodářských novin výborně popsal exitaci uživatelů asociálních sítí. Pocit vlastní důležitosti, a to je jeden z nejsilnějších pudů, nutí lidi vyskakovat z davu v zájmu získání pozornosti. A ten si získají jedině nastolením konfliktní agendy, vyostřenou argumentací, sofistikovanými urážkami protivníků. Stávají se feťáky pozornosti a v lomozu nám uniká, co je důležité a co podružné. Vzniklé malicherné spory rozkládají společnost.

Jenže společenské problém leží daleko hlouběji než v „jeskyních ozvěn“ na asociálních sítích. I když ty působí jako zesilovače zla a zásadním způsobem rozdělují společnost. Díky právu „volit a být volen“ může kdokoliv aspirovat na jakoukoliv státní funkci, a to bez ohledu na své cnosti, majetek, vzdělání, původ, znalosti či vychování. Z faktu, že všichni jsou si rovni ve svých možnostech a být voleni, lidé zpětně dovozují rovnost ve svých schopnostech zastávat jakoukoliv, i nevolenou, odbornou pozici, a to jak ve veřejné, tak i soukromé sféře. Dokonce si myslí, že na tyto posty mají nárok, a to ve smyslu „každý přece může být ministrem, generálem, soudcem, ředitelem firmy…“

Současně se všichni voliči, na základě svobody slova, mají právo vyjadřovat k jakémukoliv tématu a co je ještě horší, soudí, že mají právo o všem rozhodovat. Ve veřejném prostoru slyšíme kakofonii individuálních názorů, nikdo neposlouchá nikoho, každý je přesvědčen o správnosti své „pravdy“, a to v souladu s názorem, že „všichni jsme si rovni“. (A)sociální sítě jsou pouze nástrojem zla když umožňují všem svým uživatelům, aby se stali „mluvícími hlavami“ a komentovali veřejně jakékoliv téma. Tato možnost „mít svůj hlas“ vybičovala aroganci blbců a ničí elity.

Současně ublížení, neúspěšní, nešťastní, rozezlení nalezli nepřítele svého nepřítele, kterým ně je režimu, vlády. A tímto přítelem je Rusko. I když by v Rusku nechtěli žít, a to Putin nabízí azyl nespokojeným, za všech sil bojují za ruské zájmy, i kdyby mělo Česko zhynout. Ne, nepřesídlí do Rusácka. Chtějí „donést“ rusácký režim sem. Jenže, tím donesou i důsledky, tedy výše popsaný úpadek. Mají ale mysl zatemněnou nenávistí natolik, že toto si neuvědomují

Rusko přitom nedisponuje žádnou „soft power“, jde o totalitu, kde nikdo není jist svým majetkem, s obrovskou mírou korupce, stát, který nic zajímavého nevyrábí (co má kdo doma z Ruska?), s nízkou úrovní života, zdravotnictví, bydlení, sociálními službami, nízkým věkem dožití, který nemá pro svět žádné filmy, hudbu, literaturu, nikdo tam nejezdí za turistikou.

Uvědomme si, že každý z nás má vlastní podíl na šíření zla ve společnosti. Má se otevírat další část dálnice? Ozve se odstupte, měla být hotová již před 10 lety. Má se postavit z veřejných peněz divadlo, nemocnice….., ozve se odstupte, je to pouze zřízení penězovodu pro kamarádíčky. Nikomu a ničemu nevěříme. Pravda, někdy je těžké zvládat nával vzteku a myšlenky na pomstu v podobě volby těch nejvíce protisystémovým uskupení. Třeba když vláda oznámí vyhození cca 150 milionů korun na Moto GP v Brně.

Jenže pozor na to, co si přejeme. Při letošních zářijových povodních školačky v Písku z nudy rozebírali protipovodňové zábrany. My dospělí jsme ale stejní, zřejmě také z nudy podporujeme protisystémové strany. Naše zloba a snaha vytrestat tzv. establishment, podpora Ruska, to vše dopadne nejvíce na nás samotné. Neplatí, že čím horšího politiky zvolíme, tím hůře bude našim domnělým nepřátelům. Ne, nám samotným se povede hůře. Jestliže se oddáme negativnímu pohledu na svět, naše představy a kletby se začnou samy naplňovat, tak jako kdybychom šeptali přání do kouzelného sluchátka Macha a Šebestové. Již v Bibli se píše, dejte si pozor na to, co si přejete, mohlo by se vám to splnit. Možná ty děcka chtěly záplavy. My se zase chceme zbavit svobody. Proč? Abychom o ni mohli zase bojovat? Každý hlas odevzdaný ve volbách politické spodině je stejné jako demontování povodňových zábran.

Ve společnosti jde vysledovat zvyšování nedůtklivosti a rozšiřování osobních (majetkových) zón i větší ochotu k agresi při jejich překročení, rostoucí majetnický pud, nedůvěru vůči institucím i jiným lidem. Jako kdyby ostatní lidé i stát byli zbyteční, obtěžující, nepřátelé, a již samotná jejich existence byla útokem na „naše“ práva.

Ve vztahu ke státu je důsledkem to, že český jazyk si ani 35 let po pádu komunismu nevytvořil emocionálně neutrální výraz pro člověka, který upozorní instituce na něco špatného. Existují sice slova udavač, denunciant, konfident, fízl, donašeč, bonzák, práskač, špicl, oznamovatel (používaný v policejním žargonu), ale všechny, snad až to na posledně uvedené, mají pejorativní vyznění. Pozor ale, jak mluvíme, tak i myslíme a jak myslíme, tak i jednáme. Před rokem 1989 bylo zvykem, a to z celkem pochopitelných důvodů, nespolupracovat se státní mocí, úřady, policií a ignorovat okolí. Tento přístup ale přetrval až do současnosti i když se jedná o náš stát.

Jenže ve světě nedůvěry a nenávisti nejde žít nejen jako jedinec, ale ani jako společnost. To může skončit kácením stromů na koleje nebo něčím horším. V daleko chudších zemích jsou lidé více šťastní. Teď mě zaujal šot ze zpravodajství na Ukrajině. Staré paní ruský granát zbořil domek. Na dotaz zpravodajky, co budou dělat, odvětila: „Co bych mohla dělat? Budeme žít“.

Varováním ať je nám vrah z Filozofické fakulty. Přestože byl úspěšný student, přestože byl dobře finančně zajištěný, přestože žil v úplné rodině, nic to pro něj neznamenalo. Nemělo to pro něj už žádnou hodnotu. Podle znalkyně Ludmily Čírtkové se cítil odstrčen, lidmi nepřijímaný, prázdný, bezmocný, tedy „odpojený“.

Výsledkem atrofovaného individualismu jsou zdánlivě nesouvisející důsledky, jako třeba „bytová krize“ což není nic jiného než výplod stavu mysli. Pocit bytové nouze totiž vyvěrá z touhy bydlet ve vlastní nemovitosti, pánovitě v ní rozhodovat hrajíc si na šlechtu ve stylu „můj dům, můj hrad“. Motivací je nedůvěra a nesnášenlivost ve společnosti, kdy se lidé stále více straní druhých, izolují, zelenou plachtou nebo nejlépe vysokým betonovým plotem.

Bydlení v jednom domě s rodiči, prarodiči i v jiném patře je nepředstavitelné, nemožné..... Růst počtů „single“ ukazuje, že síla vzájemného odpuzování je již větší než síla přitažlivosti k sexuálnímu partnerovi. Tento fenomén, žití „single“ je objektivním důvode růstu poptávky po bytech. Například mezi roky 2011-2020 bylo v Praze postaveno cca 60 000 bytů, ale přibylo pouze 33 000 obyvatel. Mezitím došlo k absolutnímu nárustu 82 000 jednočlenných domácností

Stejně tak, myslíte, že úbytek lidí v hospodách, menší návštěvností zábav, hodů je způsoben covidem, nedostatkem peněz atd.? Ne, důvodem je, že lidé nejsou zvědaví na jiné lidi. Kdy jste naposledy sami vzali chlebíčky a láhev vína a navštívili kolegu z práce či kamaráda u něj doma? Ano, přestali jsme se potkávat. Lidé nechtějí dávat, ale ani přijímat. Uvaříte svařák a spolu s cukrovím jej nabídnete po půlnoční mši. Všichni ale prchají, nikdo se nezastaví, snad aby nebyli zavázáni (ve stylu fobie Sheldona Coopera, kdy podle něj přijetí dárku zavazuje obdarovat druhého ve stejném rozsahu).

Novým fenoménem je hnutí NIMBY „ne na našem dvorečku“, kdy všem vadí všechno, což znemožňuje, prodražuje, protahuje budování čehokoliv, hlavně infrastrukturních staveb. Snad se něco změní po letošních povodních, kdy občany Nových Heřminov spláchly důsledky jejich vlastního odporu k vybudování ochranné přehrady. S nimi bohužel i lidi v Krnově a Opavě.

Heslem doby je ne my, ne tady, ne teď. Nechceme u nás centrum pro propuštěné vězně (ještě by nás mohli ohrozit), dům pro postižené (museli bychom se dívat na postižené), dům pro děti z dětského domova (ještě by kradli), vojenský logistický sklad (mohli by ho bombardovat), spalovnu (spalovala by odpad), úložiště jaderného paliva (všichni by říkali, že máme dům u úložiště), důl na lithium (kdoví co by se dělo), kamenolom, pískovnu, fabriku na baterie (bylo by kolem moc lidí), dálnici (hlučela by), železnici (hlučela by), letiště (hlučelo by), silnici (hlučela by), cestu pro souseda (hlučela by), dětské hřiště (děti by řvaly), dům souseda (museli bychom se dívat, jak má lepší auto). Chceme vlastní domek na samotě s dálnicí jenom pro nás až před bránu, světlo, teplo, klid, bezpečí a vše nejlépe ekologické.

Některým vadí dům pro seniory, protože by se dívali bychom se na staré lidi. Člověk si říká, třeba ty, co hlasovali proti domovu dostihne karma a mladí je vyhodí na ulici, neb se nebudou chtít dívat na jejich stáří.

Jak psal Jan Neruda v básni Dědova mísa

Dřevo ukradl jsi v panském lese -

komu děláš z něho koryto?

„Dědovi; - již se mu ruka třese,

nádobí už všechno rozbito.“

„Nauč mne to!“ - „Vida toho kluka,

nač by tvá to ruka uměla?!“

„Až se tobě třásti bude ruka,

koryto ti synek udělá!“

Jiný zablokuje sanitku, která přijela pro sousedku, další, když jdou pro dávky na Úřad práce, tak místo poděkování, že jiní se jim skládají na živobytí, jsou vulgární a fyzicky napadají pracovnice za přepážkou.

Ne všude panuje taková naježenost. Byl jsem na pěší túře v Rakousku. Značka nás dovedla až ve statku v lese, kde jsme se přes dřevěný turniket (aby neutekly krávy) dostali na dvůr a stejným způsobem ven. Naproti tomu v Česku je slyšet názory, že lidé by si to svoje nejraději oplotili, položili minové pole a při vstupu někoho cizího hned stříleli. Mimochodem stejná mentalita panuje v jižní Itálii.

Na druhé straně, tito vyznavači „jájismu“ majetek jiných nectí. Parkují na cizím parkovacím místě (však se nezblázní), zabírají obecní pozemek (však je všech). Tam kde u svého lidé zatloukají kolky a ohraničují páskou či plotem, tak cizí klidně použijí. Parkují na veřejném prostranství, ale když by měli svého plechového miláčka uklidit na vlastní parkovací místo, tak by to považovali za obecní či státní zvůli. Proto také nejdou v Česku zavést reálné majetkové daně (dle polohové renty), zdanění neobydleného bytů nebo regulace nabývání bytů jako v Rakousku a Švýcarsku. Hned se ozvou výkřiky o komunistech atd. Jako kdyby v Rakousku a Švýcarsku byli u moci komunisti.

Někdy má člověk dojem, že svět míří do tlamy pekelné. Optimismus však budí výrok připisovaný řeckému filozofovi Sókrátovi (469 - 399 př. n. l.): „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele“. Proč bychom se měli radovat? Protože se náš svět za 2500 let, kdy měl být tento citát vyřčen, stále nezhroutil a funguje dál.

V minulosti mě zaujal článek Bavorské městečko vzalo slušnost jako přikázání o obci Grafenau, které si vzalo slušnost jako normu a uspořádalo čtyřdenní „festival“ etikety. Inspirací pro něj bylo i dnes platné pojednání barona Ludwiga Knigge (1752 – 1796) s názvem O chování k lidem. Jak řekl starosta městečka cílem projektu bylo přeměnit obec v místo, odkud se bude šířit laskavost a příjemné, milé chování. Jsem přesvědčen, že zdvořilost a citlivé vystupování mohou napomoci vyřešit řadu každodenních problémů.“

Při hledání měřítka slušnosti se jde řídit jednoduchými principy, „Čiň jiným pouze to, co chceš, aby činili tobě“. Slušnost však neznamená slabost. Slušní lidé se neschovávají, zlo netolerují a odporují mu.

Média moc často nepřináší pozitivní zprávy, jako nikdo se neoběsil ani neskočil pod vlak, nezabil v autě, všechny děti v pořádku došly domů, a právě v tuto chvíli se miluje 135 697 lidí. Ano, někdy se dočteme i pěkné věci, že bezdomovec odevzdal nalezenou naditou peněženku a velcí nebo malí hrdinové pomohli nemocnému na ulici nebo raněným při automobilové havárii. Příjemných zpráv však není nikdy dost. Zkusme alespoň občas hodit za hlavu střety, hádky, diskuse na internetu, kritiku poměrů i to, o kolik lépe se má soused.

Žijeme v nejšťastnější období lidstva, v bezpečné zemi s vysokou úrovní zdravotnictví a sociálních jistot. Štěstí ale není úměrné hrubému domácímu produktu nebo výši platu. Musíme se sami umět těšit ze života, nenechat se zprudit politiky a (a)sociálními sítěmi. Užívejme si výsadu chovat se slušně a podle pravidel. Pouze zločinci musí jednat opačně, a to, když něco páchají nebo při útěku.

Netrpíme hladem, byli jsme u moře, jezdíme autem, máme kde bydlet a děti si s čím hrát, manželka se pěkně obléká a je ozdobená lesklými cetkami. A co dál? Stačí to?Nenastala vhodná chvíle udělat něco i pro druhé, co by po nás zůstalo? Nikoliv pro chvilku mediální slávy, ale tiše, bez publicity, jen pro náš dobrý pocit. Ti co řeknou „sám mám málo.“ nebo „ … platím daně, tak co bych se staral“, ať nečtou dál. Nabízí se široká paleta příležitostí, jak konat dobro. Číst v nemocnici dětem pohádky, pomáhat charitě, Armádě spásy nebo mladým lidem odcházejícím s dětských domovů, někdy stačí v supermarketu pochválit pokladní v zácviku, že jí to jde.

Můžeme opravovat křížky, boží muka, pomníky nebo alespoň kolem nich sekat trávu či jen tak uklízet nepořádek, protože domov je tam, kde jsem ochoten sbírat odpadky. Je přece krásné zasloužit se o umístění sochy do veřejného prostoru, i když se nikomu nepodobá, opravit kostel, památku či nějakou zajímavou budovy. A když nic jiného, stačí být slušný, usmívat se, zdravit, projevovat úctu starším a ženám nebo koupit dárek či kytku.

Pojďme se zdravit, buďme k sobě navzájem ohleduplní, chvalme to, co se nám líbí, mluvme s cizími lidmi. Vychutnávejme privilegium života v bohaté a bezpečné zemi. Nikdo není dokonalý, ani autor si to o sobě nemyslí, ale zkusme žít slušně.