Advent, Vánoce, tradice versus obžerství

Lidé co chodí do kostela určitě nejsou cnostnější než ostatní. Taková myšlenka je nepravdivá a zavrženíhodná. Nabízená úvaha vůbec nesouvisí s vírou, ale se slušností, vychováním a úctou k tradicím.

V neděli 1. prosince se u nás na návsi rozsvěcoval vánoční strom. Pří této příležitosti se u kostela, jako každý rok, prodával punč, perníčky, vánoční ozdoby, drobná keramika a také zabíjačková „černá“ polévka, jitrnice, jelita, tlačenka a pivo. Děti ze školky předvedly, co se naučili a „mužáci“ zapěli lidové písně.

V minulosti spoluvytvářela ladovskou kulisu rozsvícená vitrážová okna, letos se otevřel kostel, aby lidé mohli v jeho lavicích v klidu spočinout a meditovat. A to se ukázalo jako chyba. Už vím, proč autor knižní a filmové série Aristokratka, kastelán Evžen Boček, nazývá návštěvníky hradů a zámků muflony.

Dorazili i ti, kteří se běžně kostelu vyhýbají, na Tříkrálovou sbírkunepřispějí, protože nebudou kostel podporovat (přitom peníze jdou na charitu) a pro věřící mají jen hanlivé označení. Posilněni alkoholem návštěvníci ztratili zábrany. Pozdravit? Ne. Že by muži sundali pokrývku hlavy? Ne. Promenádovali se po kostele s hrnky punče a chlebem namazaným sádlem v ruce druhé, lezli do zpovědnice, i do technického zázemí. Chybělo málo a jako v bufetu by si položili na oltář svoji PVC misku s „prdelačkou“ a začali se z ní nacpávat. Někdo svévolně odstranil zábranu z příkrého, točitého schodiště, vedoucího na kůr, kde je cedule Vstup jen hudebníkům. Takže davy vyklusaly i tam. Dospělí shora mávali a děti povykovaly na kamarády dole.

Pro další nebylo překážkou to, že se prostě něco ve slušné společnosti nedělá, a vnikli do presbytáře,který je vyhrazen knězi. To ale nebylo všechno. Vyháněli jsme dva muflony, co v sakristii otevřeli skříně a probírali se kněžskými rouchy. No, co byste říkali na takovou „návštěvu“, která by manželce prohrabávala šaty ve skříni? Pozvali byste ji podruhé? Ve staré sakristii sloužící jako technické zázemí kostela, do níž je také vstup z presbytáře, neváhali i s dětmi přelézat železa odložená na zemi. Někteří jen tak pro formu, když se hnali za oltář prohodili: „Věž je otevřená, že?“. V „našem“ kostele se však do věže vstupuje z parku a stejně jako v 99 kostelech ze 100 je přístup ke zvonům nebezpečný a za tmy vyloučený. To ví každý, kdo má něco v hlavě. Samozřejmě věž je uzavřená, ale díky rychlosti muflonů jsme toto nestačili sdělit.

Tragická byla také otázka: „Gde só ty jesle, vždycky tady byly?“. Nebyly. Vánoce se neřídí podle marketingových kampaní Lidlu nebo Kauflandu, které od poloviny října tlačí za zvuků koled do nakupujících sortiment vánočního obžerství. Betlém se staví až na Štědrý den 24. prosince, kdy se narodil Ježíšek. V době adventní se zpívají roráty (přijde), koledy (přišel) jsou na řadě až o půlnoční mši.

Ostatně ta si sama o sobě zaslouží zvláštní poznámku. Ať se jí účastní kdokoliv, je samozřejmě vítán. Pokud se ale nekoná večer 24. prosince, třeba loni vyšel Štědrý den na neděli, takže mše svatá byla pouze ráno jako každou neděli, jednoročáci (ti co chodí do kostela jednou za rok právě na půlnoční jako na atrakci) nemohou požadovat její „pořádání“. Nejdůležitější mše vánočních svátků není půlnoční, ale ta v ranních hodinách 25. prosince, na Boží hod vánoční, kdy je vítán nově narozený Ježíšek. Uznávám, je těžší si ráno přivstat po hodování u stromečku než se jít večer vyfunět cestou do kostela z majonézového salátu, kapra v trojobalu a několika plzní.

Jeden z prodejců na adventním trhu, zřejmě aby dodal modernitu vánoční atmosféře, dotáhl na náves hyper super moderní truck-food a umístil elektrocentrálu hned vedle vchodu do kostela. Bylo to fait accompli (hotová věc) a protestovat znamenalo být od muflonů potrkán a pokopán. Takže při každém otevření dveří jako kdyby se do kostela zakusovala pneumatická sbíječka. Proč si kočovní prodejce nedomluvili natažení přípojky z nějakého domu, těžko říct. Prostě absurdita. Místo pohody uprostřed dědiny rachotí svými 95 decibely centrála. Kostel tím by degradován na pouhý doplněk žraní a chlastání.

Ostatně nic nového. Loni při rozsvěcování vánočního stromu na návsi vystupovala také školčata, pěvecký sbor, mluvil starosta naší obce a pan děkan spravující místní farnost. Až na pár výjimek je nikdo neposlouchal. Lidé v hloučcích, otočení zády se s naprostým nezájmem bavili mezi sebou. Kakofonie hlasů, hukot davu, bylo to děsivé. Jak vidět, nikdo není hoden pozornosti. Na rozdíl od babylónského zmatení jazyků mluvíme sice stejnou řečí, ale nenasloucháme si. Každý má svoji pravdu, etiku, morálku.

Shodou okolností, dva dny před touto akcí vyšel v novinách článek o poutním místě v Neratovu v Orlických horách. Nachází se zde známý kostel se skleněnou střechou, který se podařilo obnovit z ruin. V zapadlém koutě Orlických hor vznikla opět živá vesnice, kde práci a bydlení našli postižení lidé a tento zázrak jezdí obdivovat lidé z celého Česka. Ve zmíněném článku monsignor Josef Suchár říká, že na začátku zahodil od kostela klíče, aby někoho nenapadlo jej zamykat. Mimochodem, letos 28. října obdržel od prezidenta Petra Pavla Řád TGM za vynikající zásluhy o rozvoj demokracie, humanity a lidská práva.

Tak jsem o tom přemýšlel. Bible říká: „Já však vám pravím, abyste se zlým nejednali jako on s vámi; ale kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou... „Matouš 5,39. Jenže, sv. Augustin pravil, já můžu nastavit druhou tvář, když se sám rozhodnu, ale nikdy nemůžu nastavit tvář toho druhého. Ne, nejsem jako biskup Myriel románu Victora Huga, Bídníci. Nechal Jeana Valjeana přespat ve svém domě a ten mu za jeho dobrodiní ukradl stříbrné nádobí. Biskup však ráno řekl policistům, že je Valjanovi daroval, a ještě mu před nimi přidal stříbrné svícny. Díky tomuto skutku se z Valjana stal kajícný, čestný a důstojný muž.

Nemyslím si, že by vyhovění touze davu třeba v podobě čepování piva v kostele a rozdávání jelit a jitrnic u vchodu něco přineslo. Taková návštěva nepřinese nic duchovního ani hmotného. Při Tříkrálové sbírce ani neotevřou nebo vám z okna hodí do trávy pětikorunu či vedle svých několika aut trapně počítali do kasičky koruny a dvoukoruny (jednou a naposledy). To že někomu uděláte Disneyland, nepovede k tomu, že bude chodit do kostela nebo se stane čestným, důstojným (což jak zdůrazňuji, nemá spojitost). Tolerovat v kostele plný hrnek punče a chleba se sádlem znamená utvrdit takové lidi v představě, že žádná pravidla neexistují a mohou si dělat co chtějí.

Karl Raimund Popper řekl: „Neomezená tolerance musí vést k vymizení tolerance. Pokud rozšíříme neomezenou toleranci i na ty, kteří jsou netolerantní, pokud nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před náporem netolerantních, budou pak tolerantní zničeni a tolerance s nimi.“ Jediné řešení, kostel zavřít.

Adventní čas je dobou zastavení, uvědomění si začátku i konce, ať roku nebo života. Čtyři týdny se těšíme na narození Ježíška tak jako se každá maminka, tatínek a všichni jejich blízcí těší na narození nového človíčka. Měli bychom se i my zastavit, zklidnit se, naslouchání svým blízkým a být spolu. Klusání po kostele, lezení do presbytáře, punč, škvarky, tlačenku ani kolotoče k tomu nejsou potřeba.