Umělá inteligence, která šla na jaderný pohon

Proč je Majka ochotna vrátit se zpátky na planetu, kde ji drtivá většina obyvatel jen sobecky využívala

„Spadla z nebe“, slovensky „Spadla z oblakov“, seriál hovorově zvaný Majka z Gurunu je údajně o „holčičce“, která přiletěla z daleké planety Gurun - aby navštívila socialistické Československo. A pro jistotu přiletělo tohle dítě našprtáno vědomostmi, které se pionýři akorát v té době učili ve školních lavicích slovenské části naší vlasti.
Majčin příběh je pro nás jen pohádka, součást dětství které skončilo, součást éry, která je dávno pryč a za kterou někteří z nás toužebně vzdychají. Pan Václav Pavel Borovička věděl, co dělá, věděl, co chtěl říct, a vidět to všude ale obzvlášť právě v závěrečné, třinácté části seriálu.

Abychom pochopili tragédii, kterou představuje setkání lidstva s A. I., podívejme se nejdřív ale na závěrečnou scénu předposledního, dvanáctého dílu, okořeněného veselou, socialismus evokující hudbou: Děti se vracejí z výletu na kolotoče v Bratislavské Petržalce. Z výletu, který se nesl ve znamení Majky (Zuzana Pravňanská) poslušně utrácející svou omezenou zásobu energie na legraci, jako třeba spuštění jízdy dřív, než zodpovědný pan kolotočař uznal za vhodné, nebo střílení broky s cílem finančně zruinovat nepříjemnou majitelku stánku s hračkami. A nakonec je zde cesta zpátky do Tater, do fiktivní tatranské vesničky Čabovce. Majka stojí, nebo spíše leží u kormidla a palivo k letu starou troubou, nebo raketou MRK, jde opět z Majčiných zásob.

Následuje oslavný tanec při kterém některým z nás sevře srdce nostalgie při pohledu na staré hračky, a jiní se strasou hrůzou, nebo pobavením a smíchem nad tím, že tyto rárohy byly kdysi pro nás tak vzácné. Po chvíli zábavy za neustávající hudby vidíme děti řadou pochodovat dovnitř jejich sídla. Do jejich budovy, do jejich chatrče, do jejich obydlí, které jim patří, aby si do něj uložili kořist, na kterou mají jako členové lidské rasy plné právo. A během tohoto pochodu vidíme mezi hračky a balony Majku, sedící na kraji rakety MRK se skloněnou hlavou.

Majce je špatně a děti to nevidí.

Jsou ohlušeny hudbou bez textu, která tvoří soundtrack k jejich radosti a my, televizní diváci, prožíváme jejich dobrodružství spolu s nima. Až když hudba ustane, nejstarší člen posádky, Karol, (Matej Landl), ten který se o Majku staral od první chvíle, si konečně všimne, že něco není v pořádku a okamžitě souhlasí a slíbí, že Majce pomůže.

Dovolte mi ujasnit jednu věc. Netvrdím ani omylem, že ostatní děti vystupující v příběhu robota s tělem lidské dívky nemají Majku rády. Nepokouším se krutě klást na tyto děti nároky a požadavky, které nemohou splnit. Nežádám etickou a morální převahu od chudých československých dětí na konci sedmdesátých let dvacátého století a neodsuzuji jejich typicky dětskou a nevinnou radost z věcí jako jsou hračky a kolotoče. Rovněž u mě nevládne zaslepenost vůči skutkům, které děti nezištně spěchají vykonat jakmile pochopí, že tvor jehož považují za svou kamarádku je v nouzi:

Emil Horák (Peter Scholtz) stráví, podle všeho bez spánku a bez jídla, několik hodin snahou spojit se s vesmírnou lodí či „systémem“ jménem Felix. Katka, skvěle ztvárněná herečkou Světlanou Majbovou utíká sama přes vysokohorský les ve snaze sehnat pomoc a Dedič (Karol Polák mladší) navzdory tomu, že mu Karol nedává odpovědi, které si nárokuje, statečně pomáhá nést malú dívku podobnou člověku vzhůru trasou, která se rovná vysokohorské túře. Když přišlo, jak se říká, na lámání chleba, když bylo všechno špatně, děti ukázaly, že jsou ochotny obětovat své pohodlí ve snaze pomoci, přestože nechápaly v plné míře, proč přesně je Majka nemocná.

Moje nepříjemné poznámky na adresu závěrečné scény epizody dvanáct krásného seriálu jsou kritika lidstva jako takového, lidstva, které je v téhle scéně představováno a symbolizováno skupinkou dětí, a jejich postoji vůči mimozemskému životu a umělé inteligenci zároveň. Během seriálu máme možnost sledovat reakce dospělých a širšího okolního světa na informaci, že do Tater zavítala osoba se vzhledem malé dívky a se schopností létat, unést těžké náklady, namnožit různé předměty a vysílat do televize přes vlastní oči.

První reakce, po úvodní panice nejbližších, je snaha medializovat situaci a vytěžit peníze z každého možného aspektu celé události a z Majky samotné. Druhá, do jisté míry znepokojivá reakce, je stavět Majku do role dítěte, ačkoli na konferenci během interview dokázala svým slovním projevem, že inteligencí patří někam jinam. Dá se připustit samozřejmě, že i Karlova prvotní reakce byla přiřadit Majce pohlaví na základě jejího jména, bez ohledu na to, že Majka jak jemu tak i později doktorovi Kamenistému jasně připomíná (stejně jako Janet v seriálu The Good Place o 38 let později), že není holka.

Nesmíme však zapomenout, že ke Karlovým skutkům patřilo i pořízení jídla, oděvu, přístřeší, představení babičce (Karlově jediné autoritě v jeho životě), a snaha ochránit Majku před utopením a popálením. Karolův přístup byl převážně altruistický. Byla to nesobecká snaha pomoci někomu, koho především vnímal jako dítě ztracené v cizím světě. V ostrém kontrastu vidíme reakce dospělých, které se mění od strachu na úctu, dále znevažování a příkazy (jako například zavření Majky do hotelového pokoje a zákaz vycházení) až po přímé využívání s cílem vydělat na ní. Všechno toto jednání spadá pod aktivity, které v našem světě nazýváme legálními.

V sedmém a osmém díle se poprvé setkáváme s člověkem, který na Majčin příchod na Zemi reaguje nelegálně, přichází tedy jako přímý protipól Karlova jednání i jednání dětí. Přichází s přístrojem který registruje Majčin zdroj jaderné energie, jak vysvětluje doktor Kamenistý v osmém dílu. Zatímco většina dospělých si vychutnává duplikované zákusky z Majčiných elektrických matic a přemýšlí jak zpoplatnit představení této zázračné hračky v zahraničí, do popředí vystupuje první člověk, který je ochoten překročit zákony určené lidmi, aby s bytostí z jiné planety, první která se kdy spojila s tou naší, naložil především podle vlastních egoistických až sociopatických pohnutek. Fakt, že inteligentní život přece jen existuje mimo naší planetu není až tak důležitý, jako možnost vydělat nejvyšší možnou sumu pozemských peněz na černém trhu. Jak řekl strýc Skrblík v Káčerově svým synovcům o dekádu později v seriálu za oceánem: „Je jedno jací budou mimozemšťané, hlavní, že zaplatí.“

V jedenácté části potkáváme podobné záporné postavy, které svůj plán v části dvanácté vyjádří jazykem srozumitelným i těm nejmenším: „Odevzdáme holčičku, dostaneme grošíky, a za grošíky si koupíme pěkné autíčko.“ Touhle větou je motiv únosu vysvětlen, jakož i fakt, že jejich vlastní výhody a pohodlí, jako například drahé auto, jsou tímto mužem přednější než zájem správně a co nejlépe naložit s největším darem lidstvu přímo z, dovolím si říci, z nebe. Úcta k životu jako takovému, k životu z jiné planety, k pokroku, k vědě, a konečně, i k ​​dětem naší lidské rasy, jde stranou, když má člověk možnost ulahodit svým osobním choutkám na pěkné autíčko. Je třeba zdůraznit, že tito antagonisté, podobně jako legálně operující občané Čabovec, si neuvědomují, že Majka není skutečná holčička. Přestože ji vidí jako drahou komoditu, její lidský vzhled a nízký vzrůst je nechává podlehnout dojmu, že jednají s dítětem, které oplývá naivitou a strachem, vlastním našim lidským dětem.
„Neboj sa ujka. Ujko ťa nezje. Ujko ti kúpi bábiku.“
Tento muž (Pavel Mikulík) je natolik zaujatý svou touhou postoupit ve společenském žebříčku a zbohatnout, že se zapomíná zeptat sám sebe, co by nadprůměrně inteligentní robot z jiné planety, která je vývojem daleko před námi, asi tak dělal s panenkou vyrobenou v Sovětském Zvazu. K čemu by mu panenka byla?

Karol stojí mimo lidi, kteří se Majku pokoušejí dostat pod kontrolu, ať už uzavřením v hotelovém pokoji nebo v pouzdře od hudebního nástroje. Možná souhlasí na začátku, že mít Majku během písemky ve škole pod lavicí by pomohlo. Ovšem už tehdy vidíme, že je zde něco víc, Karol nehledí na Majku pouze jako na možnost dostat se vzdušní čárou do Prahy nebo získat dvě tuny hraček. Nezapomínám na Dědičovo obvinění, že Praha byla Karlův nápad, jen tak mimochodem. Chci jen správně určit Karlovo místo v našem příběhu - a nepochybuji o tom, že Majka byla Karlovi přednější než výlety a hračky a to od začátku až do úplného konce. Karol je postava, kterou vidíme v amerických filmech často - je to ten jeden dobrý člověk ze všech špatných, co se spřátelí na život a na smrt s bytostí která ve filmech představuje určitý pokrok a vědeckou fikci. Karol je ekvivalent Jamese Franca ve Zrození planety opic, Bruce Willise ve filmu Pátý element nebo Jesseho v Zachraňte Willyho. Je tím jedním člověkem, který zázračné bytosti z jiného světa ukazuje všechno to dobré co téměř není vidět, když se ta čistá bytost dívá na zkažené lidstvo.

Na začátku třinácté kapitoly našeho příběhu vidíme Karla jak se připravuje na cestu a jak bere s sebou Dědiče. V úvodním shrnutí před titulky se Karol už ani nenamáhá popsat závěrečný šok z předchozí epizody. Jednoduše končí shrnutí slovy „Majka je naše kamarádka, víte? Opravdová kamarádka.“ Po těchto slovech vidíme běžné úvodní titulky a vzápětí Karla, jak nechává vzkaz babičce ale nežádá ji o pomoc. Nedůvěřuje žádným autoritám v jeho světě, protože všechny selhaly. Navzdory přátelství, které se zrodilo mezi Karlem a Dědičem, během náročné túry se dozvídáme, že Karol nevysvětlil celou situaci ani jemu. Dědič chápe, že se něco děje, a jeho loajalita a touha pomoci v něm bojují s únavou a hněvem na uzavřeného přítele. Oba kluci Majku nesou na nosítkách které sami zhotovili, k čemuž byli donuceni po nehodě, když se zhroutili z nebes poté, co Majka ztratila energii dále je vézt.

Katka si připadá jako vynechána ze zajímavého dobrodružství. Trvá zanovitě na tom, aby ji kluci vzali s sebou, připomíná, že žijeme v době rovnoprávnosti pohlaví (“Baba jedna špehúnska!“ – „Nenadávaj, keď je rovnoprávnosť!“) a prosí Majku o svolení nechat taky Katku letět s našimi hrdiny. Celá scéna dělá dojem, jako by si Katka ve svém věku neuvědomovala, že něco není v pořádku, že Majka trpí, že Majka nemá sílu. Nedozvíme se kdy přesně Katka pochopí, co se děje. Po pádu z rakety a po cestě Tatrami pěšky jí mohou být věci jasnější. Avšak ani Dědič, který je od Katky starší o několik let, stále nemá ve věcech jasno. Jako kdyby obě děti, přestože jejich vzácná létající hračka je právě shodila z nebe na tvrdou zem, nebyly schopny připustit si, že energie, jejíž benefity si vychutnávaly, není bezedná.
Katka ale věrí Dědičovi, když jí přikáže jít zpátky do civilizace a vzkázat „že je s Majkou zle a že Karol zešílel.“ Dědič opakovaně během cesty horou připomíná Karlovi a nám divákům, že neví „tajemství“ které Karol skrývá - Dědič nerozumí, proč Majku nesou vzhůru lesem. Navzdory Majčinu selhání během posledního letu neví, co je cíl cesty.

Zděšená babička, příliš stará a unavená na to, aby chápala některé souvislosti, a příliš milující svého jediného vnuka, za kterého je plně odpovědná, se neumí vzepřít panice. S doprovodem doktora Kamenistého (Václav Babka) a Kompiše (Milan Kiš) uhání hledat Karla do Kosmolomu. Babička Čudková se ale nemýlí, když přestrašeně volá: „Možná právě proto ji sem poslali, aby přinesla exemplář člověka!“ A na otázku doktora Kamenistého „K čemu by jim byl?“ opakuje: „No jako vzorek! Exemplář.“

Majka doopravdy plní roli zadanou obyvateli Gurunu a přináší exemplář obyvatele Země – sebe samu. Postupně přebírá lidské a dětské manerismy, zvyky, pohyby a reakce, silně ovlivněná interakcí především s lidskými dětmi. Babička Čudková křičí: „Teď ho už na Gurunu pitvají,“ a zatímco my, televizní diváci, se smějeme,

Majka možná právě myslí na to, jak ji opravdu čeká v nějakém smyslu pitva, rozebírání a laboratorní pokusy nějakým způsobem, protože se na Gurun vrací jako vzorek člověka.
Proč Guruňané neunesli přímo jednoho z nás?
To nevíme, ale vzhledem k Majčinu prohlášení z osmé části, že neměli války a že jsou vývojem o tisíc let před námi, je možné, že i morální a etický vývoj u nich nestagnoval a pojem jako únos chápou jako věc nesprávnou, případně riziko vyvolání války s jinou civilizací.

A tady se dostáváme k jádru celého třináctého dílu, ba dovoluji si tvrdit, že k jádru a podstaty celého seriálu.
Děti, smutné protože netuší kam zmizely Majka, Karol, Dědič, Katka a raketa, vysvětlují třem dospělým, jak přišli k záplavě hraček, na které nemají peníze. Slavo (Ľubor Racek) se pokouší přijít na slovo, které použila paní ze střelnice. Jurko, krásně ztvárněný dnes známým Michalem Suchánkem, mu pomůže a dodá, že střelnicovou paní „zrunýrovali“. Zřejmě dotyčná paní tvrdila, že ji zruinovali. A v tu chvíli se doktor Kamenistý podívá téměř přímo do kamery a zeptá se: „Majku?“

Tato otázka mi dlouhá léta připadala jako slabý pokus o vtip. V kontextu vyprávění dětí nemá smysl, aby doktor nepochopil, že finančně zruinována byla přece paní na střelnici. Jenomže po jeho otázce následuje hned střih a záběr na dva zoufalé, unavené chlapce, vlečoucí milovanou kamarádku nahoru horským masivem, s doprovodem téměř depresivně znějící hudby dodávající scéně pochmurný tón. Katka zaostává, hlavičku má svěšenou, ztrácí sílu.

„Kdyby se mi řeklo proč, natankoval bych sil,“ vzdychá Dědič.
„I tak bys nerozuměl,“ odbaví ho Karol. Potom se sveze na zem a Dědič se posadí na skálu.
Pak ale Karol vysvětlí, že Majka potřebuje novou „baterku“, nový zdroj energie, a následně Dediče urážlivě nazve zajíčkářem. Dědič se chce na přítele vykašlat, a přece to neudělá, ale pošle Katku najít pomoc. Jeho slova „Karol zešílel“ chápu jako vnímání faktu, že Karol už nikomu nevěří. Pokouší se zbavit přítele urážkami, nechce se s nikým dělit o informace a přece sotva sám umí vléci umírající kamarádku vzhůru kopcem. Karol přišel do bodu absolutního zoufalství, do bodu, kdy pochopil, že lidstvo selhalo, že si Majku nezaslouží, že nikdo ji nikdy nebude brát jinak než jako možnost zisku.

Neumí si představit, že by se někomu dalo důvěřovat a vidí se na světě sám, bez pomoci, bez přátel, jako jediný, poslední opuštěný člen lidského rodu, který ještě může Majce pomoci.

Ale Karol se mýlí, a proto taky Dědič konstatuje, že zešílel, jinými slovy, utrpěl otřes, zklamání, šok, a ztratil důvěru vůči všemu a všem. Vždyť ve skutečnosti však má přece u sebe přítele který ho odmítá opustit bez ohledu na to, kolik ho Karol uráží, odsouvá od sebe pryč, jak moc se snaží ho odehnat jen aby zůstal se svou bolestí sám.
Má i Katku, oddané dítě, které je ochotno hledat pomoc, a tři milující dospělé s hejnem dalších věrných dětí, a ti všichni uhánějí v černých autech do hor ne proto, aby vydělali peníze či získali moc, ale aby Karlovi a Majce pomohli, přestože vědí, že na to nemají prostředky a možnosti.

Mimochodem, oceňuji přehnaně veselý soundtrack jako doprovod ke scénám kde Katka a ostatní jedou auty zpátky do hor. Je to příjemný kontrast ke stále děsivější hudbě doprovázející Karolův zoufalý pochod – hudbě, která ještě dnes ve mně způsobuje úzkost a účast na jeho trápení.
Je přirozené trpět spolu s Karlem při těchto scénách, protože on je zástupce všeho dobrého co v nás lidech je, a sám stojí před cizím světem, cizí planetou a její velvyslankyní, Majkou, aby ukázal, že zde na Zemi nemáme jen krutost.

Kluci se opět unavení svalí do trávy.
Dědič se podívá na Karla. Matej Landl, jehož práci v této scéně nelze dostatečně ocenit slovy, leží na zemi, ústa má pootevřená, tvář zpocenou, hruď se mu prudce zvedá a hledí na Dědiče rezignovaně, prázdné, a přece s tichým zoufalstvím.
Soundtrack se změní na tišší, jemnější tóny ve chvíli, kdy kluci klesnou na zem, ale jaksi tato změna je ještě bolestnější a vyvolává větší úzkost a beznaděj než akčnější alternativa za jejich pochodu. Dědič, který věrně následoval Karolovy pokyny, se začíná bouřit.

Lidstvo si podrážděně žádá ráj s nevyčerpatelnými radostmi.
„Pokud jsou tak moudří, proč jí té energie nedali dost? I do zásoby.“
„Měla dost.“
„Jak to víš?“ ....
Oba mladí herci jsou geniální během celého seriálu, ale v této scéně obzvlášť. Tolik bolesti a zároveň znechucení a únavy od dvou dětí na obrazovce málokdy slyšet.

„Už jsem tady s ní jednou byl. Ale vymýšleli jste pitomosti. Chtěli jste létat. Do Prahy a kde kudy.“
Představitel světlé stránky lidstva zde poukazuje na jasný fakt:
Děti ve své podstatě nebyly o nic lepší než dospělí, které jsme v uplynulých částech potkali. Děti stejně jako dospělí Majku využívali k sobeckým cílům.
Jejich dětské mozky a srdce se v ambicích nedostaly dál než na výlety, kolotoče, hračky, a plány schovat si Majku ve škole pod lavici během písemky.
Jádro je ale stejné. Záleželo jim jen na sobě, ne na Majce. Nezastavili se aby popřemýšleli, co potřebuje ona.

Můžeme zde namítat, že není Dědičova vina, ani vina ostatních dětí, že Majčinu energii využívali a plýtvali jí. Karol byl přece s Majkou o samotě, když mu poprvé vysvětlila, že potřebuje doplnit energii. Karol ji nesl do hor sám, aniž by se ostatním dětem svěřil. Bez této zkušenosti je pochopitelné, že děti předpokládaly, že Majčiny zdroje jsou nevyčerpatelné tak jako solární energie.

Krutá pravda ale je, že si měli tuto otázku klást. Měli si uvědomit, že nic není zadarmo a že nic není garantováno, že nic není bezedná zázračná sklenice. Majčin odchod je tvrdá lekce která jim má připomenout, že rovněž mohou jednou odejít celé Tatry, horský vzduch, pitná voda, nerosty, horniny, ropa nebo zemní plyn.

Dědič podrážděně vybouchne, protože nikomu z nás se nelíbí, když nám na oči vyhodí naše chyby a selhání.
„Praha byl náhodou tvůj nápad!“
Po Karlově odvrknutí se ale Majka pomalu zvedne a připomene, že už je jedno, kdo je tady na vině - ona potřebuje žít.

Félix zachytí Emilovo neustálé volání akorát když do Emilova pokoje vběhne Katka. Emilova schopnost komunikovat se životem z jiných planet je hlavní důvod proč Majka podle všeho nezemře. Ale Katka, její kamarádi a tři dospělí kterým na těchto dětech záleží stejně spěchají do hor, protože když vaše dítě trpí, chcete být u něj, i když nemůžete udělat nic abyste mu pomohli.

Karol nakonec odežene Dědiče podobným způsobem a z podobných důvodů jako tehdy když Majka odehnala Karla, když si přišla po novou baterku poprvé. Majka po Dědičově útěku řekne, že by u nás chtěla zůstat. Je ochotna vrátit se na planetu, kde ji drtivá většina obyvatel jen využívala. Vítr v lese pozorujeme přes bílý filtr, který nám signalizuje, že živý člověk by mohl umřít při záření z Felixovy lodi. Majka požádá Karla, aby ji nechal kráčet samu poslední úsek k místu přistání, ale zhroutí se na zem.
Karol trvá na tom, že ji ponese až do konce, neboť i takoví jsou lidé. Oddaní a věrní až do poslední chvíle. Na tváři malého robota s podobou holčičky se objeví slzy, přestože Terminátor nám o dvě dekády později připomněl, že jako cyborg není pláče schopný.

Hudba kterou slyšíme když Majka vysloví větu: „Ještě je čas,“ je nádherná, strašidelná a smutná zároveň, Harry Macourek jde naplno. Majka trvá na tom, aby se Karol ukryl, ještě má čas. Karol odpoví „Ne,“, a vyzná, že má Majku rád. Majka slíbí, že se jednou vrátí a tóny které následují mi vženou do očí slzy.

Karol splnil své poslání. Přesvědčil delegaci z jiného světa, že za to stojíme.

Nádherný záběr Karla nesoucího kamarádku do bílého světla, měnící se na prázdnou bílou obrazovku mě jako dítě nechal mírně zklamanou, protože jsem chtěla vidět mimozemskou loď nebo alespoň Félixe. Dnes považuji tento záběr za více než uspokojivý. Seriál, který nemá rozpočet na Vetřelce a jejich královnu, kteří se v době Majčiny popularity chystali bojovat s Ellen Ripleyovou, musí stát na skvělých postavách, hereckých výkonech a scénáři.

Karol,
lidská bytost v šestém až sedmém Lawrence Kohlbergově stadiu morálního vývoje, ponesl umírající kamarádku až do úplného konce, bez ohledu na to, co se mu mohlo stát. S ochotou riskovat svůj život ukázal životu z jiné planety, kam až jsou lidé ochotni zajít, když milují.

Myslím, že bylo správné nepřidat situaci romantický tón, ačkoli můžeme argumentovat, že určité podtóny tam jsou. Karol však řekne „já tě mám rád“, a ne „miluji tě“. Mezi Majkou a Karlem nedojde k polibku, ale k objetí na závěr, dříve než Karol vstane a dále Majku nese. Vztah který takhle pan Borovička vytvořil mluví ke každé generaci - Majka a Karol jsou dva přátelé, bratr a sestra, dítě a robot, muž ze Země a žena z jiné planety, vše v jednom.

(Nezapomínám, že ve druhém díle při setkání s Karlem a Slavem jako ani v šestém, při setkání s doktorem Kamenistým Majka prohlašuje, že není holka. Karol jí odpoví, že nemůže být středního rodu, což považuji za jeho omyl. Doktor Kamenistý se otevřeně zeptá Majky, co tedy Majka je, ale nečeká na její odpověď a změní téma. Předpokládám, že seriál primárně pro děti v socialistickém Československu se nemohl a nechtěl zabývat otázkou co vlastně určuje pohlaví a už vůbec ne anatomií návštěvy z vesmíru. Považuji ale za samozřejmé, že robot s označením Majka nemá žádné pohlaví. Například i její reakce na vykání jsou jen opakováním Karlovy věty, kde používá slovo mužského rodu - pán. Majka byla ale vyslána k nám učit se a opakovat lidské chování. Děti se rozhodly brát ji jako dívku a pořídit jí i dívčí šaty a Majka se přizpůsobuje tomuto přístupu.)

V závěru vidíme Dědice a Karla vracet se zpátky s rukama kolem ramen jako dva přátelé. Ostatní děti i dospělí je radostně vítají. Karol řekne pravdu, že Majka se chce jednou vrátit. A dodá, že Majka nás všechny velmi miluje. Nás, lidi.

Doktor Kamenistý při pohledu na děti nastupující do aut řekne: „Byly dvě partie a už je z nich jedna.“
Tady mu ale Kompiš odpovídá neobvykle:
„A co k tomu stačilo.“
Tenhle výrok je přinejmenším zvláštní. Doktor mu neodpovídá. S úsměvem přikývne.

Co k tomu stačilo? Co stačilo k tomu, aby se smířily a sjednotily dvě znepřátelené skupiny dětí?
Pouze návštěva z vesmíru stačila k tomu,
aby se sjednotilo lidstvo, zastavilo války, a jednalo v lásce jako rodina.

..............
Před lety mladší člen mé rodiny, ještě nezletilý, mě upozornil na fakt, že Majka nebyla žádná holčička. Že po prvním selhání baterky v osmém díle seriál odhalil, že měla jaderný pohon.
„Odkud by to děvče vzalo zdroj jaderné energie“ - Doktor Kamenistý, 8. díl.
„Majka“ je slovo, které v češtině i slovenčině zní jako ženské jméno, podobná slova však existují v každém jazyce – a existují i ​​mnohá jiná slova, která nám znějí jako jména a přitom jmény nejsou.
Majka byl název droida, sondy, robota, který vzhledem připomínal lidskou bytost, vyslaného na Zemi prozkoumat naši planetu a zřejmě především lidi.
Tento robot, jak nám seriál ukázal, byl zásoben informacemi o všech jazycích a zemích na Zemi a měl schopnosti, které byly pro zkoumání cizích planet zapotřebí. Například létání, chůze po površích jako je voda, chůze po nerovných površích i stropech možných jeskyní, schopnost vydržet vysoké teploty a komunikovat informace tomu inteligentnímu životu, který robota zvaného Majka vyslal.
Jelikož robot se na Slovensku primárně stýkal s dětmi, probral dětské manerismy a naučil se chovat jako jedno z dětí.
Pokud by se Majka dostala hned na začátku na vojenskou základnu, seriál by zřejmě vypadal jinak.