Pelíšky - proč tři pokusy o sebevraždu

komedie, nostalgie, jako naše rodina, Vánoční klasika - takhle popisují fanoušci film Pelíšky ... film nás také možná žádá, abychom si položili určité otázky

Slzy mi tečou po tváři po čtyřačtyřicáté, jak tak znovu sleduji ptáčky v závěrečné scéně kultovního filmu z roku 1999; ptáčci v kleci, na kterou hledí Michael Beran ztvárňující postavu Michala Šebku - ptáčci ztělesňující Československo okleštěné silami Západu a Východu. „Sluneční hrob“ od české rockové kapely Blue Effect duní na plné pecky a kdesi v mém podvědomí se vynořuje představa absurdně realistické situace: Pan Jan Hřebejk klidně čelí producentům, panům Borovanovi a Trojanovi:
„Tak vy nám tu tedy tvrdíte, že dokážete natočit film, který ukáže na kameře tři různé pokusy o sebevraždu, post-traumatickou stresovou poruchu oběti nacistického výslechu a vězení, slovní týrání ženy a dcery touhle obětí a příchod Ruských vojsk do Československa v šedesátém osmém? A diváci se budou smát? Budou nostalgičtí, dokonce film označí za Vánoční klasiku?“
„Jasně, že to dokážu,“ usmívá se sebevědomě pan Hřebejk.
Při shlédnutí úvodní scény se mi Michalův důvod jeho pokusu o sebevraždu vždy zdál naprosto jasný. Nepojmenoval ho Michalův hlas, v roli vypravěče, dostatečně jednoznačně? „Byly Vánoce 1967, táhlo mi na 16 let, byl jsem beznadějně zamilovaný a chtělo se mi umřít.“ Na jedné straně už tehdy, v roce 1999, v patnácti, mi připadalo nepotřebné hledat jinou příčinu kromě Michalova očividného zamilování do sousedky, která má bohužel zájem o někoho jiného. Není to dostatečný důvod?

Nicméně... je tady to slovíčko „a“. Byl jsem beznadějně zamilovaný… „a“ chtělo se mi umřít. Michal neříká „a proto se mi chtělo umřít“...
Říká pouze „a“. Scéna paradoxně ubírá otáčky a informuje nás, že navzdory nevěselé úvodní větě a záběru na nezletilého chlapce se smyčkou v rukou tu ještě není zatím pro nás důvod k panice. Pan Hřebejk tento relativní klid, se kterým vstupujeme do filmu dosáhl zejména třemi způsoby:
- Hudba je velmi jemná, klidná a podezřele nostalgická. Tóny nám záhadně připomínají dětství, nebo alespoň písně a filmy, které v našem dětství letěly.
- Pokus skočit se smyčkou na krku chlapec realizuje s chycením nosu, jako by zkoušel skočit do vody, což působí trošku absurdně, až humorně.
- Pokus se nezdaří, chlapec končí v troskách altánku ale očividně fyzicky v pořádku, a dívce která je údajně příčinou jeho trápení říká „šťastný a veselý“, zatímco její okomentování situace je klidně vysloveno „co blbneš“ a snaha pomoci mu ven z trosek.

Divák tedy nabírá pocit klidu, až pohody běžně související se sledováním českých komedií. Dneska se zaraženě ptám, jestli není trošku ukvapené až neuctivé vůči panu režisérovi i vůči každému mladému člověku, který podobné myšlenky a pokusy sáhnout si na život už za sebou má, připisovat Michalův aktivní pokus opustit svět jen obyčejnému zamilování do někoho, kdo se zamiloval jinde. Není to přece jen slabý důvod, není nešťastné zamilování něco, co v pubertě zažívá většina lidí?
A jak tak pozorně přihlížím oblíbeným, lidským, realistickým postavám mistrně ztvárněným umělci, kterým na filmu tak moc záleželo, docházím k závěru, že jedno z nesmírně důležitých poselství filmu se skrývá v otázce:
Proč Michal?

Už v pubertě mi nebylo jasné, proč zkoušel odejít ze světa podruhé, přes elektrickou troubu, když měl před sebou přece celý rok možností zkoušet Jindrišku sbalit zatímco její přítel je daleko v Americe.
Kandidátu na pokus o sebevraždu je ve filmu více. V první řadě ti zklamáni v lásce nebo-li v zamilování: Je zde Jindriška, Michalova vrstevnice, očividně zamilovaná do svého partnera Eliena, který chodí do školy spolu s ní i Michalem, ale rodiče má ve Washingtonu. Elien Jindrišce oznámí, že odchází na rok za rodiči, avšak při odchodu do domu Jindriška zastaví ve vchodových dveřích a slyší Elienovo přiznání Michalovi. Elien ve skutečnosti neví, na jak dlouhou dobu do USA odjíždí. Jindriška je v následující scéně během rodinné oslavy smutná. Také se vyrovnává se smrtí milované matky, paní Vilmy (Emília Vášaryová) a během oslavy tráví čas ve skříni plné matčina oblečení. Ale nic v žádné scéně filmu nenaznačuje, že by zvažovala sáhnout si na život.

Pak tady je samotný Elien o jehož vnitřním světě moc nevíme. Věkově je blízko Michalovi a Jindrišce, pravděpodobně ještě není dospělý. Částečně se zřejmě přátelí s Michalem. Zdá se být zamilovaný do Jindrišky – film neukazuje nic, co by tomuto faktu protiřečilo. Elien přiznává před Michalem, že neví, na jak dlouho odchází za moře. Ví tedy, že pravděpodobně ztrácí dívku, kterou miluje, možná navždy. Avšak v závěrečném monologu slyšíme Michalovu větu: „Nejen Elien se nevrátil…“ Máme tedy informaci, že Elienův odchod do Ameriky zřejmě nastal. A film v ničem nenaznačuje, že by Elien zkoušel vzít si život.

Ze starší generace je zde Michalova teta, sestra jeho matky, učitelka Eva (herečka Eva Holubová). Film neobjasňuje zda je svobodná matka, rozvedená, nebo vdova, ale očividně žije se synem sama a hledá si partnera. Přestože se jí ze začátku moc nedaří, je celkově milá, chová se
k synovi laskavě a pokusy o sebevraždu u ní nevidíme.
Podobně žádné pokusy nejsou ukázány ani u učitele Saše Mašláně, kterého hraje Jaroslav Dušek, ačkoli Saša se musí vyrovnat s odmítnutím od Evy.
Jindriščin otec, pan Kraus (Jiří Kodet) je pro mě osobně první kandidát na pokus vzít si život, pokud už je třeba o tak temném tématu uvažovat (a domnívám se, že pan Hřebejk od diváka takové uvažování očekává, když už se k tomuto tématu vrátil ve filmu třikrát). Jindřich Kraus v záchvatu vzteku křičí, že ho vyslýchali nacisté, a později taky že v nacistickém vězení strávil roky. Iracionálně vybuchuje a křičí na svou manželku za to, že dala najevo, že jí je fyzicky špatně. Na dceru křičí za to, že nehraje bezchybně na klavír, a za to, že se směje, když přitom udělá chybu. Pan Kraus dokonce dceru nazývá podprůměrnou, a „prznitelkou“, neboli děvkou, štětkou, lehkou ženou, a to dříve než Jindriška podle všeho vůbec přišla o panenství. Nesouhlas o názvu jídla na první svátek vánoční (Boží hod) vede od útoků na dceru a vědu popírajícímu obvinění manželky za to, že mu nedala syna místo dcery, až ke konfliktu se sousedem, který se nachází v úplně jiném bytě. Tato scéna je diváky převažně považována za humornou, a v mé pubertě jsme se i my v rodině a ve škole na ní často smáli.
Avšak pan Kraus nikdy nejeví známky sebevražedných myšlenek a nikdy u něj nedochází k jasnému sebepoškozování.

Odpověď na otázku proč právě Michal, není komplikovaná.
Je však často diváky přehlížena, ztracená v záchvatech smíchu nad hereckými výkony Miroslava Donutila, Boleka Polívku a ostatních herců.
Proč tedy výše vyjmenované postavy nezkoušejí vzít si život, ale Michal ano – a dvakrát?
Elien pravidelně čeká na telefonáty od rodičů na poště a těší se na ně, do sluchátka odpovídá s entuziasmem. Pozvánku do Washingtonu přijímá bez dlouhého váhání. Má tedy v rodičích oporu, nebo přinejmenším je tak vnímá. Není na světě sám, jeho svět není závislý výhradně na Jindřišce a nezhroutí se bez ní.
Jindriška má za sebou přibližně 16 let aktivní emocionální podpory od své mámy. Ve scéně kde jsou samy dvě nad fotkami je zjevné, že Jindriška nepochybuje o své hodnotě v očích své matky, o tom, že je milována a celkově hodná lásky, a to bez ohledu na to, co ji tvrdí její otec. Dlouhá léta neustálého bezpečí nejen v náručí, ale i ve slovech laskavé matky jsou investice, ze které dítě může později čerpat, i když se už musí bez chápavého rodiče obejít. Po matčině smrti truchlí, ale očividně začíná chápat, že jsou s otcem odkázáni jeden na druhého, je k otci přívětivější - možná s vědomím, že její matka by si to tak přála. Později přichází do domu nová otcova partnerka, kterou Jindriška zná, a které dostatečně důvěřuje.
Paní učitelka Eva má samozřejmě zodpovědnost za svého syna Péťu, kterého očividně miluje, ale má i velkou oporu ve své sestře, se kterou si vyměňují důvěrnosti při cigaretě v koupelně. Není sama, když se potřebuje podělit o své starosti.
Saša je jen v několika scénách bez Evy. Vidíme jak je odporně arogantní k Michalovi a jak bez příčiny tyká panu Krausovi když ho náhodně potká na chodbě. Víme ale také, že se mu líbil výlet do hlavního města Ukrajiny, že si zřejmě libuje v ponižování studentů mimo školu a že na závěr filmu je v práci povýšen - tato fakta naznačují, že ve svém dospělém životě má i jiné záliby a cíle kromě Evy. Netvrdím, že jsou všechny stejně zdravé nebo pozitivní, ale nemám nic proti jeho cestování.
Pan Kraus má nesmírně trpělivou a milující manželku. Fanoušci filmu nejsou zcela jednotní v názorech na to, zda paní Vilma neměla náhodu od něj odejít už před lety v zájmu vlastního zdraví. Rozhodně je ale pro něj oporou. Po její smrti, kterou nese těžko, pan Kraus aktivně hledá rodičovské sdružení pro Jindriščinu třídu – film nám tedy ukazuje, že je ochoten zastoupit dceři matku nejlépe jak umí. Zřejmě se také drží myšlenky, že by si to jeho žena tak přála, a to může být silnou motivací. Brzy potkává novou partnerku a s ní možnost být otcem i chlapci, co si podle vlastních slov vždy přál. Navzdory těžkému nevyléčenému traumatu, které si nese z války, má tedy téměř stále v životě různé opory, nebo, moderně řečeno, má „zdroje“.

Michal je sám.
Otec, Bohouš Šebek, (Miroslav Donutil) věnuje Michalovi pozornost, ale téměř výlučně negativní. V nervozitě nemá problém říct mu „Já tě zabiju ty parchante“, honí ho a vyhrožuje mu veřejně před lidmi po zjištění, že došlo ke konfliktu s učitelem Sašou. Nemá zájem zeptat se nejdříve svého syna jak situace probíhala. Okamžitě na Michala útočí taky poté, co se mu Uzlinka vysmívala za zlomené srdce. Michalovy osobní pocity jsou v rodině na posledním místě, za pocity jeho sestry i dospělých. Způsob jakým Bohouš s Michalem jedná se některým divákům zdá „normální“, nebo „běžný“, nicméně režisér nesouhlasí. Film nám ukazuje i jiný přístup – který má paní Eva k Péťovi,
nebo paní Vilma k Jindrišce - rozhodně mnohem méně agresivní.

Michalova matka,
Marie Šebková (Simona Stašová), mu za celý film řekne jednu jedinou větu a to výtku: vyhodí mu na oči, že mu radila nejezdit na kole na ledě. Neprojeví soucit ohledně toho, že se poranil (ve skutečnosti nespadl pro led na silnici, ale proto, že ho skútrem shodil z kola Elien) a taky nezastaví svou mladší dceru, která se vzápětí Michalovi vysmívá pro jeho zlomené srdce.
Paní Šebková objímá svou dceru Lidunku neboli Uzlinku, během pokusu manžela Bohouše zadržet dech zatímco ho strýc Václav sleduje. Michala, pokud víme, často neobjímá.
První skutek lásky projeví Marie Šebková vůči Michalovi až když ho vidí s hlavou v elektrickém sporáku při snaze zabít se.(Živit dítě jídlem a dávat mu oblečení a bydlení nejsou skutky lásky, ale pouze skutky povinnosti před zákonem.)

Mimo rodiče nemá Michal žádnou oporu. Jindriška a Elien se očividně snaží s Michalem kamarádit, ale fakt, že spolu chodí a vědí o jeho zájmu o Jindrišku jejich vztahy komplikuje. Navíc, tak jako jeho sestra jsou ještě nezletilí a tak ani oni dva, ani Uzlinka, neumí odhadnout, co Michal potřebuje.
Babička Šebková (Stella Zázvorková) Michala většinou absolutně ignoruje - zatímco na Uzlinku se mile usměje, když reaguje na Uzlinkino vánoční přání. Michalovi za celý film řekne jeden příkaz a výtku: „Neseď tady jako pecka, pojď se bavit s ostatníma. Nemůžeš se tady takhle zašívat.“ Říká tato slova opilému chlapci v depresi několik hodin před jeho druhým pokusem o sebevraždu. Nemá zájem zjistit proč přesně se kluk nedokáže „bavit s ostatníma“.
Eva je zaneprázdněná vlastním životem a starostí o vlastního syna.
Strýc Václav (Bolek Polívka) by mohl být právě tou pomocí, kterou Michal potřebuje. Při příchodu do bytu a na scénu Michala osloví „mládežníku!“, dá mu z legrace vlastní klobouk a šálu, a požádá ho aby pro zábavu zazpíval koledu. Michal začne z recese zpívat, ale jeho otec ho udeří po tváři a okamžitě prohlásí, že tenhle žert je politická provokace. Jako následek strýc Václav od této chvíle už věnuje pozornost po zbytek filmu pouze svému bratrovi a ostatním. Možná tak trochu chápe, že jakákoli pozitivní pozornost Michalovi by mohla bratra rozčílit? Je mi téměř do pláče při myšlence, že strýc ignoruje svého synovce, jen aby nerozzlobil jeho otce.

Režisér odpovídá na Bohoušův způsob „výchovy“ a na ignorování dítěte matkou Marií dvěma pokusy dítěte o sebevraždu.

Pan režisér nás varoval v roce 1999 a varování zůstává.
Co nedělat, pokud nechceme u dítěte dva pokusy
o sebevraždu… v reálném životě se někdy pokus zdaří.

A už zůstává jen otázka na závěr.
Bohouš Šebek má milující ženu, děti, které ho potřebují, a bratra i matku, kteří ho mají rádi.
Proč se na konci filmu tedy pokusil zabít on?