Komunistická propaganda vs Kapitalistická propaganda

Pyšná princezna, Jan Werich, a Starci na chmelu - Komunistická propaganda vs Kapitalistická propaganda

„Já jsem myslil, že to byla rota lupičů - a oni to byli jen výběrčí daní!“ tak pravil král Miroslav v roce 1952. Vybírač daní v pohádce Pyšná princezna tajně odloží jeden pytlík s penězi na sloup a teprve pak předstoupí před tři rádce zmateného, ​​senilního krále. Pouze ten druhý pytlík podá Miloši Kopeckému, který zavrčí: „Málo!“
„Lidé naříkají, že je drahota. Výdělky jsou malé a daně vysoké!“ řekne vybírač.
„Nech naříkají, ale ať platí! A s tím, kdo neplatí, do vězení, rozuměls?“ odbaví ho Miloš Kopecký.

Halapartna je dřevcová zbraň vyvinutá v pozdním středověku pro boj s jezdectvem – na přibližně 2 metry dlouhé násadě byl výkovek s bodcem a čepelí podobnou sekyře, alespoň tak tvrdí tetička Wikipedie. V každém případě ji v levé ruce drží arogantní, povýšenecký celník v červeno-bílé uniformě s nabíranými rukávy jako pro princeznu. Přes ten supr ohoz má na sobě „vestu“ – plechové brnění, a na vysokém černém klobouku honosné růžové pírko. Knírek má jemně zakroucený a závora, kterou hlídá vodorovně spuštěnou, je také červeno-bílá jako Americké lízátko. Takhle nám československé „Sůl nad zlato“, s oficiálním názvem „Byl jednou jeden král“ v roce 1955 komunikuje rozdíl mezi tímto mužem a podomním obchodníkem s výrobky ze skla, který se právě přiblížil k závoře. Sklenkář je oblečený jako očividný člen pracující třídy a jedná pokorně, krotce.
„Co nám neseš, sklenkáři?!“ ptá se celník hrubě, přestože náklad sklenic na zádech druhého muže jasně vidí.
„Skleničky, pane celníku,“ odpovídá slušně cestující.
„To vidím!“ odsekne celník.
Jako sorry, tak proč se tedy ptal?! Jak kdyby nestačilo, pokračuje. „Zaplatíš půl zlámané grešle, nebo ti ten krám na cimpr-campr rozsekám!“
Navzdory mírnému postoji i tónu sklenkáře, celník okamžitě a bez provokace vyhrožuje zničením majetku. Vybírat poplatek za vstup do země by se dalo i klidněji, ne? Co si to tady dokazuje šikanováním cestujících a proč má potřebu takhle s nima jednat?
„Toho se právě bojím“, netají se svou emocí sklenkař, a platí, ale celník ho ještě i pohání a bručí, že „Už se mi sem hrne další“, jako kdyby byl jediný na světě, kdo má ruce plné práce.
Přesně v momentě, kdy vysloví celník výhrůžku, že sklenkářův majetek rozseká, další blížící se člen pracující třídy na chvilku pozastaví v chůzi. Očividně si všiml, jak celník zachází s lidmi. Zatímco sklenkář projde pod závorou, nový muž se k blíží s nechutí vůči celníkovi jako člověku.
„Co nám neseš –“
„…pláteníku!“ přeruší celníka příchozí pláteník a neodpustí si: „Nevidíš?! Plátno!!!“ ... Hned v úvodu znemožnil celníkovi v honosném oděvu převzít moc nad konverzací. Sám si dal titul podle svého zaměstnání a přidal osobní útok. Co se ptáš, vždyť vidíš, co nesu.
Samozřejmě, na celnici mívají zaměstnanci povinnost přímo se zeptat, co neseme k proclení. Do království cestující importují přes červeno-bílou závoru zboží, které chtějí prodávat, a čestně to prohlásit při vstupu zřejmě vyžaduje zákon.
Pláteník ale už při příjezdu viděl a slyšel jako celník v pozici autority zneužívá svoji moc a okamžitě vstupuje do konverzace se snahou obrátit veškerou verbální agresi vůči němu.

On se tedy buzerovat nenechá.

„Zaplatíš zlámanou grešli, nebo ti z toho plátna cupaninu udělám!“ Celník zdvojnásobil cenu, kterou platil sklenkář, a opět přidal výhrůžku zničení majetku.
„Cupaninu neuděláš, grešli nezaplatím!“
Celníkovo následující „Zaplatíš, pláteníku!“ je již předneseno hrubším a hrozivějším tónem. Celník začal zřejmě spíše se záměrem znít pouze autoritativně, ale nyní se už pokouší znít rozzlobeně a výhrůžně.
„Nezaplatím, celníku!“ Pláteníkova odpověď bezchybně zrcadlí celníkův tón, téměř ho napodobuje intonací, a oslovuje celníka pojmenováním jeho pracovní pozice, aby zdůraznil, že věru dva muži jsou si rovni, nikdo tu není méně než ten druhý.
Další „Zaplatíš!“ již celník křičí a doprovází fyzickým úderem po nevinné závoře, a pláteník odpovídá stejně, jak slovem tak i druhým úderem po ní. Konflikt eskaluje a už hrozí, že dříve či později tito dva muži fyzicky zaútočí jeden na druhého. Závora se při třetím úderu nalomí, při čtvrtém prolomí a jako pátá reakce na ní už přistane noha rozčileného celníka.

Ďřív než z této první scény v pohádce přejdeme do druhé - ve které Jan Werich jako král křičí, „Já NECHCI být králem! ... Já chci být ... já sám nevím co chci! Ostatně, král ani nemusí vědět co chce, když chce,“ a následně žádá dvořany, aby mu ukázali, jak by plakali, pokud by zemřel (Kterého politika mi to připomíná?),
konflikt na celnici končí neobvykle. Tedy, neobvykle pro mě, vzhledem k mým vzpomínkám například na drzého celníka na vlakovém nádraží v roce 2004, kdy jsme šli s rodinou do Vídně.

„Ale, ale, ale, ale.“ Na scénu přišla babička. Bába kořenářka. Terezie Brzková nedá na sobě znát nic ohledně údajné nevraživosti vůči Vlastovi Burianovi, který se jako Atakdále objeví s Werichem až ve druhé scéně. Její příchod doslova v okamžiku mění postoj pláteníka i celníka. Pláteníkova hrdost se někam poděla. „Rád zaplatím!“ A celník? Ten je ochoten polevit z nároků své práce a přimhouřit oči ohledně pravidel, která musí dodržovat: „Víš co? Neplať…“ Oba se usmívají, ba trošku nervózně se hihňají, jako by byli téměř v rozpacích, že stará, chudá paní v levném, opotřebovaném plédu je přistihla při hádce. Ale je zde i něco víc. Oba vypadají šťastní. Radost je rozhodně emoce, která se zde z ničeho nic záhadně objevila a usídlila se na tvářích obou mužů, kteří byli ještě před třemi vteřinami rovnou uprostřed agresivního dick measuring contestu.

„A proč se tohle království tak divně jmenuje? Vždyť je to přece vaše království,“ komentuje babička, neboť zřejmě se již doslechla o tom, jak na otevíracím ceremoniálu 20. národního kongresu Komunistické strany Číny o pár století později generální tajemník Ústředního výboru KS Číny Si Ťin-pching prohlásil, že „tato země jsou její lidé; lidé jsou zemí.“
„To my víme, ale náš pan král to neví. On myslí, že patří jen a jen jemu,“ vysvětluje celník název „Moje království“, napsaný na dřevěné tabuli - na ten babička reagovala.
Diktátorské sklony hlavní postavy pohádky jsou nám tedy odhaleny ještě dříve, než pana krále poznáme.

Pan režisér Bořivoj Zeman, a spoluautoři scénáře, Jan Werich, Oldřich Kautský, a Jiří Brdečka po nás v tomto bodě žádají jednu důležitou věc:„Babičko! Kdo jsi?“
ptá se celník šokovaně po zjištění, že červeno-bílá závora, zlomená hněvem, touhou po moci, vybíjením si svých pocitů méněcennosti na druhém člověku, je najednou zázrakem dokonale opravena, celistvá, jako by nikdy zlomená nebyla.
„Vždyť ti říkám! Bába kořenářka!“ usmívá se nevinně babička, jakože nic.„Já vím. Ale kdo jsi doopravdy?“

Celník nám klade otázku, na kterou máme v začínající pohádce nalézt odpověď.
„Kdybych ti to řekla, Martínku, stejně bys neuveřil,“ odpovídá babička a poté změní téma.
Víme o ní, že celníka jako malé miminko mnohokrát uspala.
Víme, že i Atakdále si ji odkudsi pamatuje.
Víme, že Atakdále upustil od bezohledného vybírání soli od zoufalého lidu a změnil svůj přístup po setkání s babičkou.
Víme o ní také, že tvrdí, že je „všude zdejší“.
Víme, že nezasahuje do svobodné vůle narcistického krále a čeká, kdy se on sám rozhodne změnit svůj přístup k sobě ak ostatním.
Víme ale také, že na krále nemá babiččina přítomnost vliv, jaký měla na celníka a pláteníka:
Její příchod a čtyři krátké „ale“ najednou naplňují potřeby, které si celník a pláteník tak zoufale zkoušeli naplnit bojem o moc. Být respektován, přijat, mít smysl, přispívat světu, být milován – všechny tyto potřeby si naplňoval celník bezohledným šikanováním imigrantů a obchodníků importujících zboží. Pláteník vnímal jeho nadřazenost a zneužívání moci, a to mu dodalo pocit, že jeho vlastní hodnota se možná zmenšuje; potřeboval ji tedy celníkovi dokázat. Jakmile na scénu přišla babička, oba pocítili naplnění, po kterém prahli, podobně jako Atakdále později. Neměli více pochybností o tom, že jsou milováni a rozešli se v dobrém. Ba pláteník říká: „A do smrti dobrý!“ Navěky už s celníkem budou mít pevný pozitivní vztah a proto závora najednou není zlomená. A tak s pohledem na celistvou závoru vstupujeme do příběhu egoistického krále, který ubližuje lidu.
... a ptáme se, kdo je ta babička „doopravdy“.

Jak v Pyšné princezně, tak i v pohádce Byl jednou jeden král je milostný příběh krásné královské dcery vedlejší. Happy end spočívá především ve dvou změnách: osobnostní pokrok rozmazlené, sobecké hlavní postavy, a všeobecná změna pro dobro lidu. Lid v závěrečných scénách obou filmů slaví částečně svatbu v královské rodině, ale především skutečnost, že podmínky, ve kterých se žilo těžko, se mění k lepšímu.
Pyšná princezna Krasomila se setkává s různými rodinami z pracující třídy a projevuje zvědavost a zájem nejen o své zdokonalení v běžné práci, ale také o osobní poznávání chudých lidí.
Král Já První se pokouší podplatit vdovu a matku pěti dětí, ale zjistí, že ona má vyšší cíl: sůl „schovává pro pořádné lidi“. Nejen pro sebe či svou rodinu.
Setkání s lidmi mimo palác vedou k vnitřní proměně vládců a novému zájmu upřímně se postarat o blaho země.

..........
Uběhlo celé desetiletí. Karel Gott a Jana Petrů zpívají, že Svět i Den je krásný, a středoškoláci v muzikálu Starci na chmelu z roku 1964 se snaží nasbírat co nejvíce věřtelů této pivovarské suroviny. Soudružka učitelka kárá Filipa, kterého později dva kluci sváží v lese a řeknou mu: „Takhle končí hnusní individualisti!“
Soudružka učitelka přímo před Filipem říká předsedovi JZD:
„Samotář, nikdy ho nevidíte s ostatními, hloubá o nesmyslech... Ale aby přišel a svěřil se své učitelce, to ne!“
Filip se tedy okamžitě svěří:
„Například je Bůh, soudružko?“
„Ovšem, že není,“ odpovídá soudružka na tak absurdní otázku.
„Hmm. A jak to víte?“ dovoluje si svobodu kritického myšlení Filip.
„No to je přece jasný! Copak vám to neřekli ve škole?“ apeluje na autoritu předseda, netušíce, že se dopouští klasického chybného argumentu a tedy selhání v debatě. Nemá žádný platný argument, tak se odkazuje na vyšší moc, která něco nějak řekla, tak to tak musí přece být.

Soudružka učitelka individualismus zkouší vytknout Filipovi i po odchodu předsedy JZD, který si uvědomil, že na tuto diskusi prostě nemá:
„S tím Honzou, ty na něj žárlíš? Uč se, a budeš mít samé jedničky! Nebuď líný a uděláš taky 20 věrtelů! Nic ti nebrání, abys byl jako on!“.
„Ale právěže všechno!“ skříkne Filip. Samozřejmě, jeho etická přesvědčení mu brání být sviní, jako Honza, ale kromě toho - jsme si jisti, že nemá samé jedničky proto, že se neučí?
Středoškoláci spí všichni pospolu v tělocvičně na žíněnkách, špinaví a hrdí na to, že jsou pracující třída. Křome Filipa. Zařídil si tajně na půjdě nad nimi vlastní apartmán. Nepracuje moc pilně na chmelu, ale za to studuje, čte, ba píše vlastní básně a písně. Muzikál má několik kolektivních čísel, ale Filip kromě duetu ve snu živě zpívá pouze sám. Zařízení pro tajný byt si krade, pardon, půjčuje. Nikdo netuší, kde Filip tajně spí; ve stádě lidí spících na zemi jednoho chybějícího snadno přehlédnout. Chybí mu „pospolitost“, jak zpívají rozčilené puberťačky, když objeví jeho haciendu. Víme, že Filip se učí nonstop, čte Senecu, Karla Marxe, Lenina, T.G. Masaryka, Arthura Schopenhauera. Umí hrát na klavír. Fyzicky líný také zřejmě není - vždyť si zařídil celé vlastní bydlení a postavil si provizorní sprchu z konve a sudu.

Hanka svůj individualismus demonstruje vstupem do jídelny plné spolužáků v pracovních úborech, oblečená jako bohatá paní ze Západu. Ale až po jejím výroku: „Já sem tu, prosím, manifestačně. Domnívám se, že i pracující může jednou zasednout ke stolu jako člověk,“ a po jejím klidném přikývnutí kterým reaguje na urážku od spolužačky nám kamera ukáže Filipa poprvé. Výraz jeho tváře je jasný. Toto je moment, kdy se do Hanky ​​zamiloval. Ne jen proto, že je hezká - hezkých dívek je tu dost. Je to pro její postoj, který tak veřejně demonstrovala. A samozřejmě, Honza se ji následně pokusí za individualismus potrestat. Soudružka učitelka se okamžitě chopí victim-blamingu: „Příště choď k večeři jako ostatní!“

Reakce dětí ve filmech nám většinou mají napovědět něco o postoji režiséra a scénáristy. Ve Starcích na chmelu je to Anežka, jejíž dětská tvář se rozzáří při pohledu na Hankin neobvyklý outfit. Během celého filmu je Anežka očividně na straně Hanky ​​a Filipa.
Hanka celkově mluví méně než ostatní postavy, ale téměř každá její věta proniká do srdce i do nejjemnějších mozkových závitů. „Já se stydím jenom za to, co doopravdy provedu.“
Honzův pokus znásilnit Hanku mi dnes přijde děsivě realistický - Miloš Zavadil je prostě skvělý herec. A hrůzostrašný. Ale Vladimír Pucholt jako Filip bez debaty ovládne každou scénu, nemá konkurenci.

Je tedy Pyšná princezna proti individualismu? Má pravdu vždy pospolitý lid? Nebo je vlastní cesta proti proudu ten správný směr - směr proti hodnotám soudruhů v Československu v roce 1964?
A co Jan Werich, nebyl jím ztvárněn král hlupák a sám proti moudrosti celé pracující třídy v jeho království?

Já myslím, že v pohádkách Pyšná Princezna a Byl Jednou Jeden Král je dobro lidu a kritika individuálních lidí u moci jasné ústřední téma, ale individualismus jako takový, ani soukromé vlastnictví a podnikání, zavrženy nejsou. A taky, spojení lidí pro dobrou věc není zcela zavrženo ve filmu Starci Na Chmelu, navíc kritika autority je zde také přítomna.

Soudružka učitelka a předseda JZD tak trochu (velmi?) vymývají dětem mozky, ale sami jsou očividně oběťmi systému, ve kterém žijí. Také nechtějí ublížit, nemají čistě sobecké či kruté úmysly. Předseda dokonce obdivně přenese navzdory hněvu po objevení Filipovy skrýše: „Ty kluku... ty se nestratíš.“ V závěrečné scéně je soudružka učitelka přesvědčena, že Filip lže, ale uvěřila tomu jen aby uklidnila vlastní svědomí. „Nebuďte naivní, pani kolegyne,“ řekl jí večer kolega, když váhala a vyjádřila nahlas předpoklad, že možná Filip mluvil pravdu. Uzavře se tedy v přesvědčení, že Filip musí být ten špatný, aby dokázala sama se sebou žít.
Hanka a Filip stojí proti většině a cítí se opuštění, ale už i to ze dvou individualistů vytváří dvojici, pár, skupinu s počtem členů dva. Navíc, když nastane vážná situace, dívky v tělocvičně Hance ochotně pomáhají přelézt zpátky do bezpečí přes okno. Na závěr filmu se všichni teenageři fyzicky obrátí Honzovi zády společně. Honzův individualismus spočíval v neustálé přetvářce a zneužívání druhých. Filipův a Hankin individualismus byl o hledání toho, co mají upřímně rádi, ale ne na úkor ostatních.

V Pyšné princezně král Miroslav jedná individuálně. Převlečený za člena pracující třídy si jde vyrovnat účty s Krasomilou, která ho odmítla bez jediného rozhovoru - sám, podle vlastního plánu. Statky a rodiny, které potýkají s Krasomilou po útěku, patří lidem, kteří pracují sami na svém a prodávají produkty své práce, jako například švec nebo mlynář.
Král Já První v pohádce o soli, která je nad zlato, je posedlý sám sebou, ale také jeho cesta k nápravě je individuální.
„Sám si ztratil, sám si hledej“, říká mu bába kořenářka.
Vdova, se kterou se nakonec ožení, se staví proti povinnému výběru soli sama. Ačkoli všichni občané jsou očividně nespokojení a rozzlobení, pouze ona sama říká, co vláda dělá nesprávně. Nikdo se k ní nepřidá - ostatní pospolitý lid zůstává zticha, neboť co kdyby protest měl následky? Atakdále přece vdově vyhrožuje, že ji dá do žaláře.
Individualismus je vnucen také Marušce, která je sice zvyklá pracovat a přátelit se s lidmi z pracující třídy, ale poprvé v životě musí palác opustit. Koná na vlastní pěst a je přesvědčena, že ví pravdu o otázce hodnoty soli, i když to vypadá, že je celé království proti ní.
„Teď chci být sama,“ řekne Maruška rybáři před vstupem do kouzelného lesa symbolizujícího introspekci a depresi.

Lid, který drží spolu a individualista, který hledá štěstí po svém - musí se navzájem vylučovat?
Mimochodem, kdo jen je ta babička?