Návštěva kina byla vždy v naší rodině něčím posvátným. Všichni jsme se oblékli do svátečního, vyleštili střevíce a v řad nastoupili na prohlídku, zda jsme správně upraveni. Ukázali jsme čisté ruce, vyčištěné zuby a prázdné kapsy. Byl nám smeten imaginární prach z ramen, vlasy se ještě jednou přečísly hřebenem a zpocené tváře byly poprášeny pudrem, abychom se moc neleskli.
Podej mi jeste jeden ten bramburek! Jee, ja omylem vylila kolu!
A mohlo se vyrazit. V kině slušně pozdravit, lístky nezmačkat a ještě jednou si dojít na záchod, poněvadž při filmu se nemá nikam odcházet. Dál už jen šeptem způsobně rozmlouvat o tom, jaký asi film bude. Bude hezký? Určitě! A nedávej ty nohy nahoru a opři se, ať přes tebe ostatní vidí. Výchova to byla těžká, ale díky tomu jsem slušňačka, která všechny okřikuje otravným "Pšššššt, buďte ztichá!".
.
Včera jsem po dlouhé době navštívila multikino. Vůně popcornu už od dveří, lístek za 140Kč, červený koberec... ale někdy si za tu kulturu musíte holt připlatit, zvlášť když premiéry jsou jenom v těchto nóbl sálech. Všechno sice vypulírované, sedačky komfortní a omáčka k nachos ještě teplá, ale lidé si na to setsakra zvykli a rozhodli se udělat si ještě větší pohodlíčko než je jim nabízeno. Tu má jeden nohy na protějším sedadle, támhle se kluk cicmá se svojí slečnou a vedle nás sedí paní, která si zula boty. Jak se zhasne, reklamy se rozeřvou a vy jste rádi, že nemusíte poslouchat to neustálé šustění pytlíků, přehrabování v taškách a uvelebování se. Ten pravý ruch ale začne až při filmu. Lidem začne docházet první litr coca coly, pohrávají si tedy s ledem a nemístně srkají. Ostatní hladově vylizují plastové nádobky od lupínků a strkají si do úst hrsti popcornu, který vane přes celý sál. V půlce filmů se pár nadšenců začne zvedat, buď aby doplnilo tekutiny nebo aby naopak vyprázdnilo močové měchýře. Následuje salva "S dovolením...", "Ježiš, děléj, já už to nevydržím!", "Mamí, mně se chce taky čůrat!" a "Já zapomněla, kde mám sedačku, hihi." Na konci filmu máte chuť je všechny postavit do řady a proplesknout je, protože takhle se chová v kině? Ale dost už plísnění!
Naše místní kino s komunistickými sedačkami, bufetem s minerálkou a arašídami v cukru je otevřeno jen dvakrát do týdne a filmy se v něm pouští i s dvou měsíčním zpoždění, ale přesto je atmosféra zcela jiná. Za šedesát korun dostanete retro lístek, můžete si sednout, kam chcete, protože nikdy nepřijde víc než deset lidí, a nikdo vám nechroustá kukuřici za zády. Život je otázkou priorit, vidět film se zpožděním a užít si ho, nebo hned a odcházet s brumláním: "Já bych jim ruce utrhal!"?
