To, že mám díru v botě,

zjistím vždy, až když začne pršet. V ten moment se mi ovšem ihned vybaví všechny ty dětské tábory, vlhko v holínkách i pod očima, začínající bolest v krku a nudle u nosu. Proč mi žádné boty nevydrží déle než jednu sezónu?

nejradši bych chodila boskyLV

Nezáleží na tom, zda si koupím boty kvalitní či nekvalitní, ve slevě či za plnou cenu, praktické či zcela nepraktické, pohodlné či tlačící a rozdírající mi nohu do krve. Je jedno, jestli boty stály pár stovek nebo tři tisíce, jestli jsou značkové nebo ne. Po chvíli, která není konkrétně definovaná, má však alespoň jedna bota díru a já další jizvu na duši.

Botník je pro mě synonymem obludária, kde mé boty v různém stupni rozkladu spočívají na poličkách a vegetují, dokud je s pláčem neodnesu do kontejneru. Ráda bych byla jednou z těch marnivých žen, které mají desítky párů lodiček, střevíčků, kozaček, balerín, žabek, sněhulí, tenisek, mokasín, holínek, sandálků a dalších druhů, které ani neznám. Některým se prý ani nevejdou všechny páry do botníku, takže je mají vyskládané i různě po bytě. Jak to dělají, že jejich boty vypadají jako nové? Nosí je vůbec? Chodí jen po červených kobercích, které před nimi sluha v uniformě a naleštěných lakýrkách rozmotává, aby nešláply na studenou zem?

Sama se přitom nepovažuji za nikterak dobrodružného tvora, který by dennodenně riskoval život svůj a svých bot. S botami podnikám zcela normálné kroky k přepravě z místa A na místo B. Nutno podotknout,  úsečka není jen parkoviště a sedadlo v první řadě Státní opery, kde bych jedné botě ulevila tím, že bych si přehodila nohu přes nohu. Mé cesty jsou zpříjemněné dlažebními kostkami, výmoly, loužemi, trávou, občasným blátem, deštěm, sněhem či skokem přes rozvodněný potok. Pokaždé, když se přede mnou objeví takováto překážka, snažím se balancovat mezi mým hrdinným já, které se snaží odprostit od vztahů k věcem a bere boty jako pouhou část ochrany nohou, a rozmazeným, holčičím já, které by si nejraději sedlo na houpačku a nechalo se zhoupnout na druhou stranu, aby si nezničilo botičky.

Nikdy jsem nebyla člověkem, který by se nechal omezovat tím, co má na těle či na noze. Nenechám si ujít zážitek jen proto, že jsem si vzala blbé boty. Přesto se ráno při jejich výběru snažím řidit alespoň matnou představou toho, co budu dělat. Nicméně můj život je stejně jako každý jiný nevyzpytatelný a nepředvídatelný.

Na jednu ze svých prvních schůzek jsem si oblékla šatičky a boty na vyšším podpatku, očekávajíc procházku a žvanění v kavárně, chlapec mě však, asi aby mě okouzlil, vzal sprejovat grafitti. V rumunském Banátu jsem procházela jeskynními dómy a hopsala nad propastmi v páskových botách z levného módního řetězce, neb mi průvodce řekl, že on sám to chodí v pantoflích. Když mi noha podklouzla a já skončila s obličejem pár centimetrů od ostrých kamenů, došlo mi, že jsem si měla vzít nejen trekingové boty, ale i helmu a chrániče. Na divadelní site specific projekty si bůh ví proč obouvám boty jak do Národního a poté hodinu chodím potmě lesem.

Když si odnáším z obchodu nové boty, v hlavě mi zní všechny ty rady milé prodavačky. "Každý den je otírejte vlhkým hadříkem, na nazouvání používejte lžíci, nastříkejte je sprejem proti barvení, vyživujte je voskem, kartáčujte je, impregnujte je, mažte je krémem, používejte vložky, zouvejte si je opatrně..." Mám pocit, že si domů nesu dítě nebo malé koťátko, o které se musím neustále starat a opatrovat ho. Já chci ale jenom boty!