„Chci vytvářet krásu," říká Taras. „chci zobrazovat život. Jeho
nositelkou je žena... Fotografovat pro mne znamená žít!" Ukrajinské
jméno českého fotografa Tarase Kuščynského již je skoro zapomenuto. Spousta
lidí tohoto umělce, jehož tvorba je charakteristická kontrastem divoké přírody
a křehké ženské krásy, nezná. Městské muzeum a galerie ve Vodňanech uspořádalo
výstavu jeho fotografií k 75. výročí jeho narození.
Taras
Taras Kuščynskyj se narodil v květnu pětasedmdesát let zpátky. Své jméno získal po rodičích, kteří pocházeli z Podkarpatské Rusi, sám se však narodil v Praze, kde o jednapadesát let později zemřel na rakovinu. Vystudoval architekturu na ČVUT, ale už od mládí ho to více než k technice táhlo k umění. Na začátku své kariéry působil jako projektant a od svých čtyřiatřiceti let začal působit jako profesionální fotograf – věnoval se především portrétům, aktům a výjimečně krajině – zejména vysokým horám.
Archív fotografií zapůjčila vodňanské galerii Tarasova manželka Alena, která je zároveň autorkou expozice. V prvním sálu jsou vystaveny právě portréty VIP osobností tehdejší doby - Bohumil Hrabal, Miroslav Horníček, Magda Vašaryová, Naďa Urbánková... Taras se vždy snažil, co nejvíce sblížit s člověkem, kterého právě fotografoval, protože jenom tak mohl ukázat, jaký člověk doopravdy je. „Oči ukážou nejvíce,“ říkal.
Hlavním tématem však byla žena a ateliérem příroda. Odmítal pracovat s umělým světlem a spoléhal se pouze na souhru náhod, která vytvoří skvělou fotografii. Nazýval se pouhým amatérem a hodiny natáčel modelky sem a tam, aby zastihl správné kouzlo. Jeho snímky zachycují často nahé ženy schoulené v kapradí, nebo v lesním porostu. Právě kontrast mezi drsnou, divokou přírodou a křehkou, ženskou krásou je pro Tarase typický. Umělec vždy chtěl zapůsobit nejen ženským nahým tělem, ale i výrazem tváře, ve kterém se objevuje nevinnost, něžnost a lehkost.
Zdálo se, že chce krásu povznést na něco poetického, ale prudérní doba byla proti němu. Jeho fotografie byly často považovány za něco nepatřičného. Lidem se nezdálo vhodné, aby modelka lezla nahá v lesech po stromech či lehala do obilí, tak jak jí Bůh stvořil. Taras se však nedal a zakoupil si chalupu v Posázaví, kde fotil s modelkou Danou. Nezvyklé fotografie jemného ženského těla spolu s vyvrácenými pařezy, hlínou a blátem chtěl Taras vydat v publikaci „Chci“, což mu však nikdy nevyšlo.
S fotografiemi si vždycky dlouho pohrával, zvětšoval je, tónoval, paspartoval. Až do konce svého života, kdy umíral na rakovinu stejně jako jeho matka, se držel svého kréda „Všechno, z čeho vytváříš své dílo, je z tvého života.“ Roku 2007 vyšla publika Taras Kuščynskyj, která shrnuje život tohoto nevšedního fotografa a obsahuje většinu jeho snímků.
Pro Tarase by se možná hodilo přízvisko „pokorný ctitel ženské krásy“, protože se vždy snažil citlivě, jemně a láskyplně ukázat krásu nahého těla. Jeho fotografie mohou být pro mnohé stravitelnější než drsné snímky Saudka či rozevláté M. Stibora.
Výstava trvá až do konce dubna a její součástí je i krátký film samotného Tarase, ve kterém se dozvídáme, jak fotil a jak spolupracoval se svými modelkami.
