V mém pokoji nikdy nevisely plakáty s polonahýma
zpěvačkama. Táta mi k patnáctinám dal kalendář Leo. Hrozně se naštval,
když jsem si ho nechtěl pověsit na zeď. „Si snad teplouš, nebo co?“ křičel a
brada se mu třásla vztekem. Máma ho uklidňovala: „Je ještě dítě. On z toho
vyroste.“
Bohumil N. a David P.sonofakich (DA)
Jako malý jsem měl rád fotbal, hokej a gulášovou polívku. Měl jsem pořád otlučený kolena a nosil jsem rovnátka. Rodiče mi říkali, co si mám vzít na sebe, s kým se mám bavit a že nemám tak rychle polykat. „Utři si nos.“ křičela matka z okna, zatímco jsem chtěl vypadat drsně před kámošema z bytovky. „Zastrč si to triko do kalhot!“ volal na mě otec, celý pocákaný od piva, když jsem se bavil se spolužačkou v parku. Chtěl jsem vypadnout z domu, měl jsem věčně pocit, že mě nikdo nechápe.
V osmnácti sem se strašně pohádal s tátou. Ptal se, kdy si konečně najdu holku. Do té doby mě nenapadlo, že je se mnou něco špatně. Byl jsem vždycky poněkud tichý typ, rád jsem četl a chodil na dlouhý procházky k řece. Nepřemýšlel jsem o tom, proč nemám přítelkyni, ani o tom, proč všichni už okusili sex a já ne. Jako bych zapomenul, že každej správnej chlap má mít krásnou ženskou. Táta mi to ale tvrdě připomenul, když si mě pozval na kobereček před svoje křeslo, na kterým trůnil od pěti, kdy se vrátil z práce, do jedenácti, kdy šel spát. Naznačil mi, že se mu zdám „divnej“ a že bych neměl pořád jen sedět nad knížkou. „Měl by sis najít holku. Nějakou chytrou, s hezkou prdelkou a pořádnejma kozičkama, že jo mámo?“ kázal mi a od pusy mu lítaly drobky z rohlíku. Stál jsem tam úplně rudý a nevěděl, co říct. Matka si sundala z očí dioptrické brýle a vzhlédla od křížovky. „Táta má pravdu, měl by sis najít nějakou slušnou a pracovitou. My tu taky věčně nebudem.“ Celou noc jsem přemýšlel o tom, co mi řekli. Uvědomil jsem si spoustu věcí. Vlastně jsem jim zpětně vděčný za to, že mi dali ten prvotní impuls uvědomit si, kdo vlastně jsem a co cítím. Tu noc mi došlo, že mě holky nepřitahujou.
Ráno jsem oznámil našim, že jsem homosexuál. Měl jsem kruhy pod očima a koukal jsem do země. Styděl jsem se za to. Dnes jsem na to pyšný. Matka byla v šoku a otec chodil sem a tam. Dal mi dvě facky a řekl mi, ať vypadnu z domu. Beze slova jsem si sbalil baťoh a klidil se pryč. Otec za mnou volal: „Až budeš normální, tak se můžeš vrátit zpátky!“ Pokrčil jsem rameny a zrychlil krok. Za oknem kuchyně se hnula záclona, matka to vše opatrně pozorovala, neřekla však ani popel.
Nevěděl jsem kam jít, pokračoval jsem ale po cestě dál a dál. Hlavně zmizet. Už se nevrátit. Vyšel jsem až za město a stopnul jsem si auto, které mě zavezlo do Prahy. Byl jsem tam jen párkrát na školním výletě a nikoho jsem na tam neznal. Dnes tu bydlím pět let a pracuju jako číšník v jedné čajovně. Chybí mi ta příroda a čerstvý vzduch. Přesto se tu ale cítím svobodněji. Nejsou tu takové předsudky. Nejsou tu naši.
Davida jsem poznal na pracáku. Stejně jako já si hledal práci. Bydlel v Praze, ale nevzali ho na vysokou školu. Seděli jsme vedle sebe na lavičce a vyplňovali nějaké papíry. Půjčil jsem mu propisku a pak jsme zašli na pivo. Vyprávěl jsem mu, jak jsem se dostal z maloměsta až sem a jak jsem teď bezradný, protože se v cizím městě špatně orientuju. Scházeli jsme se několikrát týdně. Příští měsíc spolu budeme pět let. David má rád fotbal i hokej. Jenom ta gulášovka mu nejede.
Matka za mnou přijíždí jednou do měsíce. Tajně. Otec by se naštval a tak mu každou první sobotu v měsíci nalhává, že jede za nemocnou sestřenicí do Prahy. Její sestřenice však zemřela před třemi lety. Moje matka jela do Prahy na předváděčku hrnců a vysavačů, celá akce byla ukončena večeří v restauraci, kde jsem tehdy pracoval. Když jsem svojí matce nesl rizoto s kuřecím masem, vrhla se mi kolem krku. Scházíme se tajně, ale o Davidovi ví a má ho ráda. Je totiž slušný a pracovitý.
