Mí pravidelní čtenáři již znají mou skromnou historii - narodila se v Praze, žila na vesnici, nyní bydlí v malém městě - v Protivíně. Pozornější zbystří a hned ví (pivo), ostatní jdou hledat mapu či googlovat v hlubinách internetu. Dovolte mi představit vám Protivín.
Platan. Krokodýlí ZOO. Rodiště Jiřího Koláře. 5 000 obyvatel. Řeka Blanice. Vlakové nádraží, vlaková zastávka, autobusové zastávky. Malý supermarker, pekárna a prodejna světel. Spousta vietnamských obchůdků - večerek, potravin i textilů. Nonstopy, hospody, putyky. Jedna slušná restaurace. V létě je tu pouť. A máme tu super sekáč (nedávno bylo všechno za dvacku)!
Bydlím tu skoro dva roky. Výhled z mého pokoje teda nic moc, ale večer mi tu do okna svítí lampa z ulice (to jsme na vesnici neměli) a dělá to takový romantický světlo... a já romantiku fákt můžu! Není maloměsto jako maloměsto, přečtěte si pár mých příhod a seznamte se s Protivínem!
- To zrovna tehdá... Jdu se objednat ke kadeřnici (lidové ceny, rádio Faktor a rozhovor na úrovni: "A ty teď budeš maturovat, jóóó?" ) a pak mě napadlo, že bych si mohla koupit housky na zítřejší svačinu. Já bláhová! Vždyť už bylo půl pátý odpoledne! Ale přesto jsem to zkusila a šla do krámku přes ulici. Již dlouho jsem nebyla v obchodě, kde byste si věci nedávali do košíku sami, ale ukazovali na poličky a prodavač vám věci sundaval na pultík a psal jejich cenu na papírek. Čísla pěkně pod sebe, čára a sečíst! Jako v Bylo nás pět! Avšak hned v zápětí mi při pohledu na dva-tři chleby na poličce bylo jasné, že pár lidí už tu bylo přede mnou. Navíc byl ten chleba podezřele levný a na mou otázku, proč tomu tak je, mi bylo odpovězeno, že je ze včerejška... "Aha... hm... tak ten asi nechci," rozhodla jsem se snobsky a prodavačka se mi vysmála. "Co že jako chci ve čtyři odpoledne?" Bylo by bláznovství říct, že jsem sem přišla pro něco celozrnného či snad něco jiného než vobyč chleba, takže jsem odešla s nepořízenou.
- Před týdnem jdu po náměstí a u hodin (nejoblíbenější místo setkání všech místních - "Sejdeme se u hodin!" je něco jako "Sejdeme se u koně!") sedí poloopilá skupinka mužského pohlaví, jež tipuje, kolik kolem procházející dámy váží kilogramů! (!!!) Lichotit mi může jen to, že si tipli méně než je tomu doopravdy, ale přece jen mě zaráží, že jim nebylo náct, ale asi tak kolem čtyřiceti-padesáti. A jeden měl na hlavě igelitovej pytlík...
- Na parkovišti v ulici kousek od náměstí je spousta koček. Přemnožily se tam a místo aby je řidiči v neočekávané chvíli přejeli a zabránili tak neustálému mrouskání, syčení a mňoukání, tak je snad ještě nechávají sedět na svých autech. Koček je víc neži deset - malé, velké, tlusté, špinavé, čisté, nemocné... a lidé je ještě chodí krmit! Dobrá, dobrá - přinést jim misku mlíka, to je hezké. Přinést jim zbytek od večeře - uznávám, že někteří z nás jsou samaritáni. Ale sedět u okna a házet jim z pátého patra na zem kusy syrového masa? Zážitek! Protivín!
- Zábava místní mládeže spočívá v sednutí si na lavičku před supermarket nebo na parapet u pošty (nesnažte se pochopit) a vytrvale pozorovat ostatní. Vydrží tam klidně několik hodin, ať je zima nebo ukrutné horko. Jsou v uniformě, kterou jim nadiktoval samotnej štrýt. Holky i kluci mají mikinu s kapucou, kšiltovku, obrovské, volné džíny a skejtové boty (nikoho z nich jsem se skejtem pod nohama ani v ruce nepotkala). Většinou pokuřujou a vlastně ani nevím, co tak důležitýho se na těch několikahodinových poradách řeší... Když jdu kolem nich, tak se mi posmívají za to, co mám na sobě. Cože beru jako znamení toho, že mi to zrovna výjimečně sluší. Protivínu říkaj Platan city a na zemi po nich zůstávají loužičky plivanců, špačky cigaret a obaly od brambůrek.
- O protivínskym gangu zmiňovat nic nebudu, přece jen domoobrana asi zřízena nebyla... Info tady.
