Proč nemám ráda rodinné oslavy

JIž od dětství jsem nepřítelem rodinných oslav. Neb jsem jedináček a většina mých příbuzných žije sto kilometrů dál, neúčastním se typických rodinných dýchánků o třiceti rozjařených lidech - opilých strýčcích, hloučků tetiček a babiček, pobíhajících dětí a všudypřítomých balónků.

Kamarádi mi často líčí zážitky ze srazu rodinných klanů, na kterých se potkají i více než čtyři generace jedné rodiny, kvůli oslavě svátku jednoho člena - byť toho nejmladšího, který ještě v plenách pospává v koutě, zatím co ostatní do sebe klopí jednu borovičku za druhou.

V naší rodině je to právě naopak. Nejsme zvyklí na typické nedělní obědy, na nichž si členové u slavnostní tabule (otec - samozřejmě - v čele) s křečovitým úsměvem podávají sůl a sdělují si své názory na americkou politiku i Kropáčkovou ze třetího. Přesto u nás panuje jakési přesvědčení (nejspíše ovlivněné zaběhlými společenskými zvyklostmi), že bychom měli nějakým způsobem oslavit narozeniny/svátek/vysvědčení či snad nějakou další běžnou situaci, která se každý rok opakuje, ale společnost pokládá za důležité ji náležitě ocenit. Snažíme se zapadnout do modelu správné ideální rodiny, a proto v ten důležitý den jdeme obvykle do restaurace. Jsme tři - já, má matka a její přítel. Už jen sejít se na místě smluveném je potíž, poněvadž každý z nás má jinou představu o čase. Matka vyráží o čtvrt hodiny dříve, aby s dostatečným předstihem mohla netrpělivě poklepávat nohou a přivítat mě - tu, která chodí na čas - podrážděným: "No kde jsi?!"  Společně pak čekáme na živitele rodiny a plátce účtů. Ten přichází mírně zadýchaný s půl hodinovým zpoždením a ihned objednává příslušný aperitiv, přičemž my už v sobě máme kávu a maminka před sebou plný popelník.

Konverzační témata se v první polovině schůzky točí kolem jídla - mluví se o výběru, prodiskutovává se vhodná volba přílohy a váhá se, zda si dáme moučník nebo polévku. A nebo snad oboje? Ne! To bychom moučník určitě nedojedli! Aby řeč nestála, probíráme také číšníka, zbytek osazenstva restaurace a čistotu záchodů, na které v pravidelných intervalech odbíháme, když už je opravdu nejhůř - když mlčíme, a jen posloucháme, jak se další rodiny vesele baví a hovor jim nevázne. Proto se snažíme udržovat hovor komentováním jídla: "Málo slané," "Já to mám zas přesolené." "Nedochucené!" "Uvařila bych lepší."

Po snědení hlavního chodu se slova ujme matka. Mírně zakašle, aby na sebe upozornila, což není nutné, protože v tichu i mírné zakašlání zazní jako úder zvonu o dvanácté. "Tak ty máš ty narozeniny, Lenko," začne statečně a kouká jinam. Jemně přikývnu a počítám párátka na stole. "Tak my ti přejeme všechno nejlepší a hlavně to zdravíčko," dostane ze sebe ještě a s úlevou se opře o opěrátko polstrované židle. "Díky!" zamumlám. "Fakt díky!" dodám ještě jednou - hlasitěji, protože poprvé to znělo jako polknutí, "Tak, kdo si dá ještě pivo?" zahaleká matky přítel. V tu chvíli se zdá být atmosféra hned o něco přátelštější, poněvadž víme, že si nikdo nic nedá a konečně už půjdeme domů. "Asi zaplatíme, " rozhodne matka a začne se ohlížet po číšníkovi, kterého jsme označili za příliš snaživého. "Ten sem snad nikdy nepříjde!" Tato věta nám umožní nadávat na personál restaurace do té doby, než k nám někdo přijde.

Oslava končí nenápadným podsunutím bílé obálky s penězi a významným pomrkáním ve smyslu: "Tady máš a spíše si šetři, než utrácej!" Společně vycházíme, mírně zamračeni, s vědomím, že za měsíc budeme muset tento sraz absolvovat znovu. Ať žijí rodinné oslavy!