O hopíku

Vždy jsem s opovržením sledovala ty dlouhovlasé dívky svírající v rukou růžové králíčky a tiše šeptající: "Ňuňánku, ty můj talismánku, spolu to vyhrajeme!" Připadaly mi dětinské a stupidní. Propánakrále, kdo s sebou tahá nějakou plyšovou věc a spoléhá, že mu přinese štěstí?

Stejně tak ty umělohmotné bárbíny s pevným poprsím a útlým pasem. Holčičky je oblékaly do krajkových šatů a já, celá znechucená, chodila okolo a učitelským tónem se ptala: "A jako přijde ti to normální? Přijde? Dyk takhle nikdo nevypadá!"

Byla jsem značně neoblíbená i u klučičí poloviny. "Vodpal!" častovali mě spolužáci, když jsem se posmívala, jak se snaží napodobit zvuk motoru, držíc v ruce plastovou maketu auta. "Říkám ti vodpal, Veverková, nebo ti jednu ubalim," plivnul na mě pihatý cvalík bez předního zubu.

Ve školce jsem seděla v koutě, prohlížela knížky a tiše pokukovala po ostatních. "Jak jsou dětinští!" říkala jsem si. Z rozjímání mě vyrušilo až zaklepání na rameno. "Vstávej! Vstávej z tý země a jdi si hrát!" křikla na mě soudružka učitelka. Rozhlédla jsem se kolem sebe - na zemi byly rozházené stavebnice, panenky, auta... "A musim?" tázala jsem se s nadějí v hlase, doufajíc, že mě třeba pošle uklízet.  "Jak jsem řekla, jdi si hrát! Ale počkej... Něco pro tebe mám," řekla a spiklenecky na mě mrkla, až se mi udělalo trochu nevolno. Do ruky mi vložila malou žlutou kuličku z měkké pryže. "Hopík," řekla a hodila s ním o zem "takhle hodíš a on se ti zase vrátí. Na!" hodila směrem ke mně tu divnou věc. Naprázdno jsem polkla. Bože, hopík.

Chvíli jsem se znuděně ploužila po místnosti ve snaze zachytit tu divokou věc. Povzbuzována křivým úsměvem přísné soudružky se mi to po chvíli i začalo dařit.  A vážení, nebudete tomu věřit, ale mě to začalo bavit! Od té doby jsem vydržela celé hodiny hopsat za malým míčkem, který se odrážel sem a tam. "Nežeň se tak! Dávej pozor!" křičela na mě, ale její hlas zněl radostně.

Postupem času jsem se vytrénovala k dokonalosti a stala se šampionkou všech vybíjených, basketbalů a tenisových zápasů. Nejraději jsem si však přesto házela hopíkem o zem a zase ho chytala. Za tu dobu jsme si na sebe už zvykli, naše pohyby už nebyly tak zbrklé a nejisté. Často jsem vzpomínala na tu kouzelnou proměnu pedantské soudružky s drdolem do veselé babičky s rozcuchanými vlasy. Jestli si i ona občas háže s hopíkem a má ty jiskřičky v očích, které se snaží zakrýt přísným pohledem.