Návštěva

A: Tak jsme tady. Tady je záchod. Tady koupelna. Támhle kuchyň. Ložnice tady. Ani se nezouvejte. A nebo jo, víte co, venku sněžilo. Vodu. Dáte si? Mám studenou i teplou.

B: Ne, díky. A nebo jo. Dám. Studenou.

A: No vidíte, jako doma. Ale nešahejte mi na ty knížky. Nic proti, já to jen nemám rád. Když někdo šahá na moje věci. Ale to si neberte osobně, jen si je klidně prohlídněte. Jako z dálky myslim. To klidně.

B: Máte jich spousty.

A: Knížky to je moje. Když jsem se stěhoval, měl jsem krabici oblečení, krabici serepetiček vokolo a dvacet krabic knížek. Myslel jsem si, že se z toho bytu nedostanu. Zastavěnej knížkama vod podlahy ke stropu.

B: Četl jste je všechny?

A: Většinu... většinu ne. Nechávám si je na - na potom. Teď musím psát, ne číst. Ale dělá mi to dobře. Je vlastnit.

B: Jste sběratel.

A: Každej má něco. Někdo pohledy, někdo známky. Jinej zase plakáty. Měl jsem známýho a ten sbíral slony. Normálně figurky porcelánový. Vobludnej kabinet kuriozit měl. Všichni měli choboty nahoru. Prej pro štěstí, říkal. A přejelo ho auto před rokem. Toho známýho. Kolik musí mít člověk slonů s chobotama nahoru, aby měl štěstí?

B: Jak je ten byt velký?

A: Něco přes sto metrů čtverečních. A terasa. Je to velký, je to pěkný. Světlý, vokna na východ. Po ránu nejhezčí.

B: Topení?

A: Plynový. Spolehlivý. Teplo tu je.

B: Je tu pořád takové ticho?

A: Je. Oáza klidu. Výhled do dvora. Píšu s otevřeným oknem a slyším jen ptáky na střeše. Ráj na zemi.

B: Tak já bych to vzala.

A: Však mně bylo hned jasný, že se domluvíme. Byt je to krásnej a dávám to fakt levně. Pod cenou. Vlastně na tom prodělávám.

B: Proč ho teda chcete pronajmout?

A: Nechci tady bejt sám.

B: Počkejte... Cože?

A: Abyste mi rozuměla, slečno. Mně jde jenom vo jedno. Mít šťastnej život tady v mym tři plus káká. Já nic jinýho nepotřebuju. Nechci tady bejt sám. Potřebuju nějaký to vobejmutí vobčas. Podporu. Laskavý slovo.

B: Počkejte, to jste v tom inzerátu nepsal!

A: Psal, nepsal. No nepsal. Vy byste sem přišla? No asi nepřišla, žejo. A teď vás tu mám, tak co – líbí? Líbí, že jo? Byt krásnej - střešní vokna, dřevěný trámy, nová linka v kuchyni... Leštěný parkety.

B: Víte, to se asi nedomluvíme. Já nechci bydlet s váma.

A: Nechcete bydlet se mnou? Jak to tak snadno můžete říct? Vždyť mě vůbec neznáte! To je pro vás tak snadný! Tak snadný šmahem vodsoudit člověka na první pohled. Nezajímat se. Neptat se.

B odchází

A: Prej nechce bydlet. Se mnou! Ale byteček by se jí líbil, to ne že né! Bydlet jó, ale se mnou né.

B: Vy jste nás tu zamknul!

A: Hlavně že se vám líbí knížky. Kuchyňskou linku jsem koupil, abyste měla kde vařit! I digestoř, kdybyste něco připálila!

B: Odemkněte ty dveře! 

A: Dveře! Dveře taky nový! Bezpečnostní. Jen tak se sem někdo nevloupá. Nemusíte se tu bát.

B: Pusťte mě! Chci domů!

A: Ale tady jste doma! Tady jste v bezpečí. V bez-pe-čí! Nikam chodit nemusíte. 

B: Pusťte mě ven!

A: Ale kdepak ven. Kam byste chodila? Je už pozdě. Buďte doma. V našem společnym bytě. U nás!

B: Proboha!

A: Pojďte sem. Kam jdete? Nechoďte nikam. Sedněte si na naší společnou sedačku a poslouchejte mě. Podívejte! Mám pro vás i pantofle! Koupil jsem je včera. Univerzální velikost, pohodlný, měkký. Teplý! Vod podlahy je tu zima. Zkuste si je!

B: Nechte mě bejt! Nešahejte na mě. Nechte mě bejt!

A: Když si ty boty nesundáte sama, musim vám přece pomoct. Jste jako Popelka. Jestli vám ten střevíček bude... Stanete se mojí ženou.

B: Nechte mě napokoji! Odemkněte ty dveře a pusťte mě ven. 

A: Co pořád křičíte? Já mám rád ticho. Pokud spolu chceme bydlet, nesmíme na sebe křičet. Mám rád ticho. Potřebuju ho na psaní. 

B: Dobře. Takže tady bydlíme oba... Spolu. Dobře... Chápu! Jasný! A co klíče? Dáte mi naše spo-leč-ný klíče? Abych mohla jít nakoupit. A tak... Na poštu... A tak. Klíček vod schránky taky? A co jméno na schránce, budu mít?

A: Jméno na schránce?

B: Jasně. Kam by mi asi chodila pošta? Na starou adresu? A který poličky mi vyklidíte? Mám spousu věcí.

A: Jakto myslíte? Jak vyklidit?

B: Chci si sem přivézt celej svůj šatník. Když se ta televize šoupne do kouta a ten stolek posune támhle... Pomozte mi, no tak pomozte mi, ať to netahám sama! Tady stolek. A vidíte – hned se sem vejde moje piano.

A. Piano?

B: Piano. Hraju pořád. Cvičím. Když nehraju, tak si zpívám. Miluju hudbu. Miluju!

A: Já ale... já ale potřebuju na psaní klid. Já se jinak nesoustředím, když nemám ticho. Potřebuju klid. To nejde, tohle nejde.

B: Nesnáším ticho. Nemůžu bejt vůbec zticha. I ve spánku mluvím. Vlastně pořád mluvím. Ticho mě neléčí. Pořád bych si jen povídala. Miluju si povídat. Od rána do večera. A v noci taky!

A: No... ale.. to přece.. já.. nevím.. tohle přece. No tohle. A už to vypadalo... tak nadějně, já myslel. Že přece jenom. Možná sluchátka, kdybyste si na ten poslech? Hm?

B: Nepřichází v úvahu. Koupila jsem si skvělý repráky. Obrovský. Skvělej zvuk. Zvlášť u operních árií. Slyšíte každej tón hlasu. I ten nejvyšší.

A: V tom ale nic nenapíšu. Každý ráno přesně v osm padesát si musím sednout ke stolu a začít psát.

B: Budete se holt muset odstěhovat.

A: Cože já?

B: Vy jste tady ten, co dělá problémy. Mně vaše psaní určitě rušit nebude, ale vás ta moje hudba asi ano. Musíte se odstěhovat. Neříká se mi to snadno, přecejen už tady spolu chvíli bydlíme a tak nějak se známe, ale je vidět, že to neklape. Nemá to budoucnost. Já třeba od osmi do devíti ráno stepuju. Neříkala jsem, že kromě hudby miluju i tanec? Stepuju samozřejmě doma. Ty leštěný parkety jsou na to jako dělaný. A taky miluju vaření. Hlavně řízky. Já miluju klepat řízky. Celej byt se natřásá, vokna můžou vypadnout z rámů. Dělám ty nejtenčí a nejlepší řízky.

A: Ale to...

B: Jaký ale. Už jsme dohodnutý. Zujte si ty pantofle. No zujte si ty pantofle a támhle máte boty. No však víte, kde máte boty, ne? Tak. A kabát. Šálu, proboha, nezapomeňte si šálu, vždyť je venku ukrutná zima a vy teď nemáte kde bydlet...