takový podtitul nese muzikál Quasimodo režiséra Martina Kukučky, jenž měl v pátek 22. listopadu jubilejní stou reprízu v divadle Hybernia. Klasický příběh o lásce podle známého románu Victora Huga upravil režijní tandem SKUTR (M. Kukučka s L. Trpišovským), písňové texty napsal Petr Kolečko, hudbu složili Petr Kaláb, Jan Maxián a Jakub Prachař. Je Quasimodo kvalitnější či divadelnější, když za ním stojí taková jména? Vybočuje nějak z řady ostatních komerčních muzikálů, jež uvádí divadlo Hybernia?
plakát jak brnoarchiv hybernie
Je nutné podotknout, že autoři jsou si vědomi přeslazenosti, romantiky a kýče, do něhož by celá inscenace mohla snadno spadnout. Z vystavění celého příběhu vyplývá, že tvůrci počítají s divákem hluchým a slepým. Neustále se opakuje, co bylo řečené, zpívané, viděné, jen aby se divák neztratil v příběhu, jenž je všem známý. Nicméně Kukučka je schopen nadhledu a nebojí se různé situace zesměšnit a shodit vtipem. Jednotlivé scény jsou na sebe vrstveny v rychlém sledu, muzikál tak neztrácí na dynamickém tempu a nezačne nudit. I divák plyně hovořící divadelním jazykem si přijde na své: i přes neustálé opakování toho, co se stalo, se v zadním plánu odehrávají nové věci - ať už jen čistě choreografické či jistým způsobem dovyprávějící příběh na scéně.
Právě choreografie (Jana Burkiewiczová) v Quasimodovi nese důležitou roli, mase tanečníků, jež ve chvíli zaplní celé jeviště, dominuje Jan Cina. Přestože role Špindíry, šéfa cikánské skupiny, byla jeho první muzikálová zkušenost, talentem převyšuje mnohé známější kolegy. Cina je energický, osobitý, nadšený a uvolněný. Přesto na sebe nestrhává pozornost a dává prostor i ostatním tanečníkům, z nichž vyniká především trojice andělů.
Lucia Molnárová funguje jako postavička. Její Lily (snoubenka mladého důstojníka Phoeba) neprochází žádným vývojem, je to panenka barbie bez mozku, zato s perfektně vyčesanými vlasy. Ano, Lily má být přihlouple stylizovaná naivní holka, ale v momentě, kdy žárlí, se její postava má zlomit a prozřít. Molnárová ovšem Lily zploštila do jedné linky, která se nikam nevyvíjí.
Tomáš Trapl v roli Quasimoda se snížil k pitvoření a přehrávání. Když se herec snažil přimět publikum, aby s ním rozeznělo zvony, odhodil postavu Quasimoda a na jevišti stál sám za sebe. Najednou nebyl citlivý, jemný Quasimodo, ale otravný Trapl bažící po pozornosti a obdivu. "Bim!" křičel do publika a gestem vyzýval všechny, aby se přidali se svým "Bam!" Číslo, které nebylo příliš vtipné, si pro svou radost zopakoval, ještě na závěr při děkovačce, k čemuž naprosto nebyla vhodná atmosféra.
Představení se totiž neslo ve smutném duchu, jehož důvod obeznámil až na konci herec Roman Vojtek. V den sté premiéry bohužel po dlouhé nemoci zemřel jeden z tanečníků. Čím se představení blížilo více ke konci, tím na hercích bylo znát psychické vypětí, které se při děkovačce zlomilo v upřímný pláč.
Inscenace Quasimoda je jedním z lepších muzikálových počinů, jenž se snaží oprostit se od ustálených postupů a všeobecných představ, jak má muzikál vypadat. Proto se poté pohybuje na tenké hranici, v níž sváteční divák nemusí přesně porozumět divadelnímu jazyku, zatímco zdatný divák by jistě navrhl pár škrtů.
