Vždy jsem opovrhoval přehnaným
fanouškovstvím a mánií, která se rozpoutala, když se objevila nějaká nová
hvězdička, jež po pár měsících stejně zhasla. Fanoušci šíleli a psali si na
tváře jméno svého idola, kupovali si trička s jeho fotkou, kazety, cédéčka
a různé serepetičky ve formě plyšových zvířátek, nechutných barevných variací,
či talismanů pro štěstí. Davy skandující jméno své stár ve mně vyvolávaly
pocity úzkosti a slečinky, které se svlékaly, aby si jich povšiml jejich
vyvolený, mě znechucovaly. Ach, jak trapní a ubozí jsou.
flickr.com
Nikdy jsem neměl potřebu ukazovat své zapálení pro mého hrdinu někomu jinému. Nejsem členem žádného fanclubu, nejezdím na žádné hloupé srazy, ani nesoutěžím v časopisech o podepsanou fotku, i když odpověď znám. Už odmalička jsem tichý introvertní člověk proslulý svým pedantským chováním a smyslem pro přesnost. Na své puntičkářství jsem patřičně hrdý. Potřebuji kolem sebe mít klid, pořádek a čisto. Jsem až posedlý utahováním kohoutku až na doraz či kontrolováním přesnosti začátku televizního pořadu. Rád sedím ve svém potemnělém pokoji, lepím modely letadel či sleduji pořady v televizi.
Televize pro mě byla také podnětem k fanouškovství, které se naplno rozpoutalo tak před šesti lety. V televizi jsem totiž poznal svého idola. Čekal jsem na jeden ze svých oblíbených dokumentárních pořadů, který měl jako obvykle zpoždění. Už dvě minuty jsem měl sledovat Život v oceánu, ale místo toho na obrazovce běžela reklama na hubení potkanů. Mimoděk jsem zmáčkl tlačítko na ovladači a sledoval jsem mého akčního hrdinu, jak běží a lehce dopadá zloděje. Okamžitě jsem si ho zamiloval a začal o něm shánět informace.
Jsem tichý fanoušek. Vlastním tlustý nelinkovaný sešit v tvrdých modrých deskách. Z časopisů a novin pečlivě vystřihuji fotky mého hrdiny a lepím si je do sešitu. Zatím jsem ani jednou nechyboval a žádnou fotku v mém sešitě nenajdete dvakrát.
Na prvních padesáti stranách je sepsán jeho stručný životopis, dalších sto stran je věnovaných fotkám a zadní část sešitu je popsaná zajímavostmi z jeho pestrého života. Tyto střípky, které postupně skládám jako puzzle, mi slouží jako nedozírná studnice moudrosti a inspirace. Tolik si vážím mého hrdiny, že si často pohrávám s myšlenkou na setkání s ním. Na jednu stranu ohromně lákavá myšlenka mě na stranu druhou děsí.
Bohatě mi stačí prohlížet si po večerech svůj sešit, listovat v něm a přemýšlet o tom, jaké by to bylo setkat se s komisařem Rexem.
