Jak se u nás peklo vánoční cukroví

Moje maminka s příchodem prosince pravidelně vzdychá: "Raději bych vařila pro dvacet lidí než pekla na Vánoce." Přitom je hospodyňkou snadno srovnatelnou s Magdalenou Dobromilou Rettigovou - vařit, smažit, grilovat, fritovat, dusit, nakládat, konzervovat, udit i zavařovat umí. Jen v tom pečení to trochu pokulhává. Zatímco si mí kamarádi v pondělí k svačině nosí bábovky, perníky, dortíky a koláčky, co zbyly z nedělního poobědního moučníku, já ožužlávám ztvrdlý rohlík se salámem či svírám řízek mezi dvěma chleby. Neznám kuchyni provoněnou pečeným domácím chlebem či vánočkou. Avšak poznám, kdy se maminka péct pokouší. Poté dva dny větráme.

vanilkove rohlicky

Abych jí nekřivdila - obstojně zvládá perník z prášku a štrúdl. Tyto dva moučníky se u nás v periodách opakují - ale vypadají pokaždé jinak, i když chutnají stejně. Maminka se totiž často v záchvatu inovace snaží dezerty nějak jednoduše ozvláštnit - čokoládová poleva je perfektním plátnem pro její abstraktní umění, které tvoří vidličkou, a na jablečném závinu může být položen ořech nebo plátek jablka. Nemůžu pak rozmazleně protočit oči v sloup a otráveně říct: "Tohle jsme měli minulou sobotu!", protože před týdnem byl na perníku smějící se obličej a na štrúdlu třtinový cukr.

Občas mi maminka s úsměvem na rtech strká do ruky tvarohové buchty nebo čokoládové sušenky se slovy: "Napekla jsem, tak vám nesu.", přičemž na stole ještě leží zmuchlaný igelitový obal a účtenka z obchodu. Na mě je pak, abych zahrála divadlo ve stylu: "Ach to je vůně, no mami! To se ti povedlo. Mmm, to vypadá dobře!" a pak se zakousla, přivřela oči a omámeně řekla: "Domácí, to se přece pozná. Není nad domácí!"

Vánoční pečení se vždy odbylo kupovanými lineckými kolečky a cukrovím od různých kamarádek, jež napekly dvacet druhů (od každého dva plechy) a teď to prostě nemají, kam dát, a stejně to nikdo nejí... Minulý rok však maminka podlehla nátlaku a sama od sebe navrhla, že bychom mohly na Vánoce něco upéct. Aktivně vyhledala jsem v knihách recepty, nakoupila kila mouky, cukru a másla, a já byla vyslána pro formičky. V obchodě jsem se dozvěděla, že tyhle serepetičky se přece dědí z matky na dceru a že 20. prosinec je na nákup takových důležitých věcí pozdě. Vyžebrala jsem poslední šesticípou hvězdičku na linecké a doma se rozhodla, že skleničky na panáky poslouží stejně dobře. 

Cukroví jsme začaly péct 23. prosince ve dvě hodiny odpoledne. "Tak s čím začneme?" zeptala jsem se, když jsem po pár letech přišla do kuchyně. Moc se tam toho nezměnilo. Maminka už tam stála s kuchařkou v ruce a snažila se přijít na význam pokynu "Utřete žloutky s cukrem!". Já si lila rum do čaje a vesele navrhovala: "Co třeba rumový kuličky nebo rumová roláda?" "Začneme s něčím, co se peče." rozhodla chytře a posunula si brýle na nose. Využila toho, že měla přede mnou náskok - do té doby jsem si samozřejmě myslela, že rumové kuličky se také pečou.

Začala jsem tedy diktovat recept na vanilkové rohlíčky a maminka vše sypala do misky. Počátečním neúspěchům (vajíčko na koberci, mouka ve vlasech) jsme se nervózně zasmály a jaly se hňácat ze slizkého těsta rohlíčky. Nebylo to snadné - hmota se lepila na prsty a tvarovat nešlo tak rychle, jak jsme si představovaly. U patnáctého rohlíčku řekla maminka, že ji to nebaví, a začala tvořit přímo rohlíky, aby to rychleji ubývalo. Plech byl strčen do trouby a začalo se s avizovanými rumovými kuličkami.

Maminka pro začátek do misky vylila rovnou čtvrtku rumu, aby to "alespoň nějak chutnalo..." a já omráčena tou vůní, vyráběla šišaté hroudy, které se poté obalovaly v kokosu. Ujídaly jsme ostošest a na rohlíčky se samozřejmě zapomnělo. Výsledkem pak byla jedna nahnědlá placka, z níž jsme odlomovaly obdelníky a připálená místa skrývaly pod vrstvou horké čokoládou. Chutnaly ale překvapivě dobře a v kombinaci s horkým čajem už šly bez problémů ukousnout.

Forma na linecké hvězdičky nebyla nejlepší volbou. Těsto z ní nešlo vyndat, vyklepat ani vyšťouchnout, každá hvězda měla trochu jiný tvar a slepování připomínalo pexeso. Pokoušely jsme se najít alespoň trochu totožné dvojice a odhadnout od oka množství marmelády, kterou namažeme mezi ně. Všechno se lámalo, zadní kusy z plechu byly navíc tmavě hnědé ("Nalijeme na ně čokoládu, ať to není poznat,") a ty, co byly nejvíce ve předu, byly nedopečené. Tím jsme s vánočním cukrovím sekly nadobro, tento rok se plánujeme navrátit ke starému modelu - něco se koupí, něco dostaneme a radši se dosyta najíme obalovaného celeru a bramborového salátu.