Odjakživa jsem chtěla psa, nikoli kočku. Pes je věrný společník, jenž s vámi jde ven za každého počasí, vítá vás veselým štěkáním a skákáním, upírá na vás své smutné oči, když žadoní, a tulí se k vám, když není nejlépe. Zato kočka je pyšná, náladová zmije, která si přijde pro pohlazení a se vztyčeným hřbetem zase pyšně odejde, když ji omrzíte.
alternativa k topení koťátek
Je to logické. Už tak jsem dost náladová a nepotřebuji, aby mi ještě nějaké zvíře svým nadřazeným chováním přivádělo k šílenství. Chci dlouhé procházky nebo běh s příjemným společníkem, co dokáže mlčet, a ne si hřát na prsou hada, jenž mě poškrábe svými ostrými drápy, když jej sevřu příliš srdečně. Kočku jsem ze zásady odmítala již od dětství.
Avšak můj mírumilovný tatínek, ochránce zvířat a pravidelný divák pořadu Chcete mě?, jednoho dne přišel s naditou taškou, co se hýbala, a bez okolků v naší kuchyni vypustil na světlo boží velikou kočku. "Asi se někomu zatoulala, běhala tam a pořád mňoukala a zmrzla by... Tak jsem ji přinesl," vysvětlil stručně a odešel za vytrvalého křiku mé matky. "Co s ní budeme dělat? A kde bude? A kdo ji bude krmit?" hořekovala ta veskrze praktická žena. Kočka okamžitě zaběhla za sporák, kde na sebe vytrvalými zvukovými projevy strhávala pozornost, a to především našich psů, kteří se snažili o seznámení. "Tam zůstat nemůže," řekla a já nevěděla, jestli ji roztálo srdce nebo se bála o přístroj, u něhož denně trávila několik hodin.
Kočku jsme lákaly ven na mléko, piškoty, pečenou rybu i syrové maso, ale ona neustále nervózně přešlapovala ve tmě a usedavě mňoukala. Psi byli odvedeni na zahradu a já šla pro otce, jemuž byl zadán úkol hodný chlapa. Odtáhnout sporák. Pro změnu tedy vychytralá kočka přesídlila za ledničku a zůstala tam až do rána. Při prvním zakokrhání kohouta (ano, tento příběh je z jednadvacátého století) se nás nevítaná návštěvnice rozhodla probudit škrábáním na dveře. Moje maminka milující vstávání stejně jako pečení vánočního cukroví se s nadávkami vypotácela z postele a smetákem hnala nebohou kočku ven z domu, přičemž se jí podařilo vstoupit na poskvrněné místo na koberci, kde si kočka označila své teritorium. Tímto nezpůsobilým chováním kočka nadobro ztratila výsadu vstupu do domu, ale už k nám přilnula a dlouhou dobu se schovávala na půdě, kam jsme ji s otcem tajně chodili krmit.
Z počátečního šoku se kočka vyhrabala poměrně rychle a za chvíli si ochočila i naše psy, které si měřila pohrdavým pohrdavým pohledem a provokativně se procházela nebezpečně blízko kolem nich. Se zdviženým ocasem se proplétala mezi nohama, rozkošnicky přivírala oči a tiše předla, když jsem ji hladila za uchem. Už i maminka roztála a pobízela mě, ať kočce mléko přihřeji, než ji ho donesu.
Za pár měsíců se nám kočka poctivě zakulacovala, přestože jsme ji nikterak nepřecpávali. Ano, šťastný den chlupaté prvorodičky se tryskem blížil. Břicho skoro tahala po zemi a psy rovnou sekala do čumáku, jen co se k ní přiblížili. Na půdě jsme ji vytvořili útulný koutek z krabic, sena a starých dek. Vše bylo připraveno a já se těšila až koťátka budu moci tahat sem a tam, tisknout k nim svůj nos a pusinkovat je na čumák. Koťata jsou mnohem lepší než kočky - nekonfliktní, bezmocná, tulivá a miloučká. Chtějí jen teplo a jídlo, později ještě provázek a zmuchlaný papírek.
A jednoho rána jich bylo šest. Jednoho rána jsme měli sedm koček. Jednoho rána se začalo mluvit o tom, že bychom se měli koček zbavit úplně.
Hysterickým záchvatem plným slz jsem dala najevo svůj nesouhlas a odešla trucovat do pokoje. Jako správný jedináček jsem věděla, které vynucovací prostředky musím zvolit, abych dosáhla svého. Jakým způsobem bylo pět koťat donuceno, aby opustila náš pozemek, jsem nikdy nezjistila, každopádně jedno kotě mi bylo ponecháno.
"Jedna kočka porodí šest koťat. Teď máme kočky dvě..." přemýšlela moje maminka nahlas a ohřívala v mikrovlnce o čtvrt litru mléka víc.
