Mnozí z vás to znají taky - vstát v šest ráno, stát u stroje do čtyř s pauzou na oběd a pak se z fabriky vrátit domů, vynýst koš, dojít nakoupit, sednout si s večeří k televizi, usnout u ní a v deset se přesunout do postele. A ráno zas. Mám to podobný!
chce se mi spát!LV
Každý všední den vstát v šest, škola třikrát od osmi, dvakrát od sedmi, každopádně odejít za tmy, přijít za tmy, zapnout topení, umejt nádobí, vynýst koš a lehnout na postel s pocitem: "Jít spát v šest je trochu blbý, ne?" - ovšem někdy nevydržím a zahodím den jako jeden z těch dalších nepotřebných referátů na fyziku. Uf. Ráno vstanu a jsem vyčerpaná stejně jako včera, i když jsem spala dvanáct hodin a měla bych se cítit jako po čtrnáctidenní rekreaci v lázních. Ale houby! Není tomu tak a já stále nevím proč.
Únava se mnou cloumá od prvního zazvonění budíku (melodie Fire Alarm na nejvyšší možný stupeň vyzvánění), ztěží otevřu oči a malátně na šáhnu na mobil, aby zazvonil ještě za pět minut. Když konečně přemluvím samu sebe, abych vstala z vyhřáté postele, doploužím se do kuchyně a ještě po slepu si uvařím kávu. Třesu se zimou, kofein na mě nemá sebemenší vliv, usnula bych klidně s hrnkem v ruce. Nicméně s pohledem na teploměr se jdu obléct. Již od prvního dne zimy si přeji jaro. Nyní jsem už ve stavu, kdy každé ráno pláču a přeji si, aby teploměr byl rozbitý. Na začátku února jsem se doslechla, že od poloviny měsíce má být teplo. Naladila jsem se do lepší nálady, abych jaro přivítala s úsměvem, trpělivě odstříhavala metr, 15. únor jsem měla v diáři se sluníčkem a srdíčkem... A co z toho? Je dvaadvacátého a dnes bylo minus deset! Slzy mi zamrzají na tváři.
Zima má na mě špatný vliv. Nedostatek světla, teplota pod bodem mrazu, červené uši, rozpraskané rty, jinovatka na obočí, studený nos, namodralé ruce, zamlžené brýle, když se snažím dýchat jen do šály, a třesavka. Jako v každé místnosti s okny, kde je více než pět lidí, tak i v naší třídě se za chvíli objeví spory o vydýchaném vzduchu a přílišné zimě po otevření okna. Někteří nemůžou dýchat, jiní se klepou zimou. Hádky se stupňují, pranice vrcholí a v závěru není nikdo spokojen, neboť oken je otevřeno málo a zároveň moc.
Usínám v autobuse, usínám při sledování seriálu, usínám při domácích úkolech, usínám při čtení knížky, usínám ve škole, usínám ráno, usínám odpoledne, usínám brzy v pátek večer, usínám po obědě v neděli. Spím nepřetržitě a stále nemám naspáno tolik, abych byla čilá.
Jaký jsou vaše tipy na zahnání únavy? Napište mi je, pokud jste náhodou neusnuli už při čtení tohohle blogu.
