Jak nám vypadla kočka z okna

To, že mají kočky devět životů, ví každé malé dítě. Obzvláště malá přespříliš zvědavá koťátka snesou mnoho - nečekané kopance do bříšek a rozdrcené tlapičky, když se motají pod nohama a nemotorně prosí o pozornost, zadrhnuté drápy v různých kusech oblečení, když vám snaživě lezou za krk... Koťata jsou prostě i přes tu nezdolnou snahu o sebedestrukci velmi odolná.

s kockou se da i zametatLV

Naše kočka (jménem Kočka) měla již od raného věku sebevražedné sklony. Hned po příjezdu do svého nového domova se pokusila spáchat sebevraždu za plynovou troubou, odkud dlouhou dobu odmítala vylézt. Hysterický pláč, prosby ani přemlouvání nepomohly, až hlad a žízeň vyhnaly z tak útulného místa kotě obalené prachem. Po otřepání se Kočka jala trénovat skoky a následné pády ze židlí, stolů, skříní, knihoven, pater na spaní a jiných věcí, na které kdo ví jak vylezla. Trojitá salta s pěti vruty, kotouly, šipky a padání po hlavě i pozadu... kotě spadlo, kníklo a bylo v naprostém pořádku. Avšak ani stopa po tom, že by se poučilo. Právě naopak, kotě nakoplé adrenalinem se s chutí vrhalo na další nebezpečná místa. Zavírali jsme nad tím oči a přáli si lenocha, co by jen spal a vrněl.

Urputná snaha nedožít se ani svých prvních narozenin byla však zřejmá. Kočka si do tlamy strkala papírové kapesníky, igelitové sáčky, knoflíky i chilli papričky. Nejoblíbenější hračkou nebyl míček s rolničkou uvnitř ani plyšák na provázku, ale skleničky s vodou nebo nůž od másla položený na stole. Marné pokusy o otrávení či podřezání se byly o pár dní nahrazeny úsilím utopit se ve vaně. Kočka nejprve trpělivě vyčkávala a pozorovala koupajícího se člověka, poté opatrně našlapovala na okraji vany a v nestřeženém okamžiku skočila placáka a ztratila se pod pěnou do koupele. Dýchání z úst do tlamy a srdeční masáž odměňovala kousáním a škrábáním.

Vzdali jsme náš boj ochraňovat bláznivé kotě před nástrahami krutého života a rozhodli se nechat jí volnost. Ať pozná! Však až se spálí, poučí se. Spi si v košíku s bramborami, zhasni tlapkou hořící sirku, choď kolem horkého sporáku, hraj si s elektrickou zásuvkou, našlapuj ladně ve střepech... Prostě dělej si co chceš, nevděčnice!

Jednoho dne jsme přišli domů velmi pozdě a otevřeli okno. Pršelo a čerstvý, vlahý vzduch osvěžil místnost, jež byla cítit jako kočka. Zapředli jsme nezávazný rozhovor o tom, jak jsme se měli v práci, kočka dělala nepořádek opodál, prostě idylka jak má být. Najednou slyším škrábnutí, mňouknutí a zlověstné ticho. "Slyšel jsi to?" ptám se jen tak mimoděk. "Jojo, asi kočka leze po parapetu." odpovídá s klidem můj přítel a dál vypráví své workoholické zážitky. "A nespadla náhodou?" zbystřím já. "Co by padala..." naznačuje Jen, abych ho nevyrušovala ve vyprávění. "Ale ona tu není!" sděluji, když se kouknu na okno.

Následuje scénář romantického akčního filmu, jenž napsal sám život. Anotace: Koťátko, první patro, navlhlé parapety, pád na asfalt, chrabrý muž, záchranná akce, lano, šťastné shledání. Zkrátím to: Kotě spadlo do dvora, který nepatřil domu, ve kterém jsem bydlela, tudíž jsem od něj neměla klíče. Byly tři hodiny ráno a zvonit na někoho z vedlejšího domu se zdálo trošku riskantní a hodně neslušné. Kočka smutně pomňoukávala a dávala najevo nespokojenost nad tím, že musí sedět sama na dešti. Přítel se snažil objevit tajné dveře na dvůr, prolézt malým oknem, dokonce si zažádal i o šroubovák... Nepomohlo nic. Kotě na nás ze tmy smutně blikalo očima a my jí psychicky podporovali, ať vydrží.

Tu si můj přítel všiml horolezeckého lana povalujícího se po zemi. "Uvážeme na něj přepravku pro kočky a dáme do ní jídlo. Spustíme to dolů, Kočka vleze a já ji vytáhnu!" napadlo Jena. "Haha, to nevyjde!" nadšeně jsem ho povzbudila a vytáčela 150. "Počkej, to vyjde! Ale musíš mě chytit za nohy, to lano je moc krátký!" vystrkoval můj přítel trup z okna a nohy se mu už kymácely nad podlahou. Nezbývalo nic jiného než zabránit tomu, aby na mě ze tmy hleděli oba dva. Držela jsem nohy a myslela si své, tu však Kočka pochopila, že žádný elegantnější způsob záchrany nemáme. Váhavě nastoupila do kymácející se přepravky a ve výšce jednoho metru zase vyskočila dolů a mňoukla. "Sakra, ještě jednou!" ozývalo se zvenku. Protočila jsem oči v sloup, což naštěstí nikdo nespozoroval, a držela dál.

Za chvíli se kočka objevila opět v pokoji a roztřeseným krokem vyšla z přepravky. Vyjeveně na nás koukla a smutně zamňoukala. Dva dny poté byla hodná jako nikdy předtím. My konečně mohli jít spát. Byly čtyři ráno.