V souvislosti s novými jízdními řády je nutné kontrolovat každý cestovatelský záměr na internetové stránce idos.cz nebo přímo na titěrně psaných informačních tabulích, jež mnohdy nevyluští ani zdatný křížovkářský velmistr. A to protože:
LV
A) Miniaturní písmo přečte jen ten, kdo má vytrénované oči pravidelným studováním příbalových letáků u léků nebo ten, kdo má u sebe běžně lupu.
B) Nalepené kusy jízdního řádu jsou buď počmárané, natržené, roztrhané, popřípadě úplně chybí.
C) Chce to určitou průpravu a míru intuice pochopit jízdní řád. To, že umíte číst z mapy, neznamená, že se orientujete v jízdním řádě. A naopak.
Ach, to jsem se jednou neuváženě rozhodla dopředu si neprostudovat změny a zdravým selským rozumem si řekla: „Přece nezruší jediný noční vlak (22.40), který spojuje České Budějovice se směrem Prachatice, Strakonice. Přece si České dráhy nemyslí, že lidé chtějí odjíždět nejpozději v 20.01. Zvlášť v sobotu, kdy se chodí do kina, do divadla, na víno, na pivo, na kus řeči nebo kus jídla… Nejsou to blázni a škudlilové, vždyť ten vlak jezdí povětšinou celkem naplněný…“ naivně jsem se ujišťovala už bez dosahu k internetu a doufala v dobro věci.
Po skončení divadla jsme si rychle vypili své víno a cvalem uháněli na vlak, aby nám neujel. Avšak už informační tabule naznačovala jistou předzvěst zkázy. U výdeje jízdenek jsme se nesměle dotázali, kam zmizel náš vlak. „No, ten přece nejezdí. To nevíte?“ podivila se dáma v modré blůzce, jakoby nejezdil už dobrých dvacet let. „Cože?“ vyjekla jsem překvapeně s pomyšlením na to, že dnešní noc nestrávím doma, ale v oblečení do divadla se budu promenádovat bůhví kde. „Vždyť donedávna jezdil!“ stála jsem si za svým a přála si, aby byl okamžitě vypraven vlak nový. „Změna jízdních řádů,“ odpověděla mi s klidem. „- už nejezdí!“ a strčila mezi nás zábranu, aby dál nemusela poslouchat mé zoufalé naříkání. „A v kolik jede další?“ ozvala jsem se bojácně se zaklepáním a omluvným úsměvem. „V 6.01. Rychlík!“
Nic naplat. Chvíli jsem si zoufala, následně nadávala a zle se obořovala na České dráhy, jež způsobily, že se devatenáctiletá dívka bude toulat nočními ulicemi v -17°C. Poté jsme začali vymýšlet alternativní plán na přežití. Nádražní čekárna se samozřejmě zavírá (a stejně to tam je nepohodlné, smradlavé, špinavé a neútulné), takže se přesuneme za teplem do nočních podniků.
Noc jsem strávili zajímavým způsobem – putováním z jednoho podniku do dalšího (postupně totiž zavíraly) až jsem skončila v non-stopu s dvěma bezdomovci, jednou tlustou odbarvenou a navrch ještě opilou ženštinou, kterou se nemotorně snažil sbalit plešatý ťunťa středních let. Své mizivé šance ihned po příchodu tří metalistů (cca 40 let, dlouhé vlasy, nejistý krok, pětikoruny do jukeboxu a Iron Maiden, ty vole!) ztratil.
Všechny jsem je nenápadně a hlavně nevěřícně sledovala nad sklenicí coca coly (bylo by čiré bláznovství objednávat si v nonstopu presso). Můj přítel mi mezitím uprostřed rozhovoru usnul na rameni a já se snažila neudělat to samé, aby moje kabelka neskončila v rukou probouzející se dámy ve froté županu. Asi v pět hodin zabouchal na dveře holohlavý drsňák, sebejistě zašel za bar, vzal si něco z pod pokladny a rázně odešel. Nikdo se ničemu nepodivil, zabodla jsem tedy znovu oči do časopisu a ve světle automatů a jednoho lustru jsem se snažila rozeznat od sebe jednotlivá písmenka.
Zábava však teprve začínala. Zpívalo se, objímalo se, nemotorně se tančilo a opilecky hulákalo. Chudák ťunťa již byl vyšachován sebejistým a věčně lichotícím blbečkem, který už ženštinu objímal a šeptal jí do ouška slizké řečičky. Těsně před naším odchodem se vzbudil bezdomovec, převlékl se do "čistých" věcí a tiše nadával: "Puberťáci sprostý! Kdo to má poslouchat. Sem už nepůjdeme. V šest otvírají na nádraží, tak si tam půjdeme číst. A Vánoce na ulici rozhodně nestrávíme!"
