Přestože nepatřím k ženám, jež mají v botníku desítky párů bot a stále kupují další a další, uznávám, že obuv je důležitá a chodit bosky není možné. Obzvlášť na podzim a v zimě, kdy jsou kvalitní chodníky posázené hlubokými kalužemi a cesty plné bahna. Boty jsou v tom případě nutností.
kdo by to do nich řekl?! vždyť maj takovou hezkou kapsičku!
Podzim, který se po dlouhém babím létu objevil v plné síle, se ohlásil prudkým poklesem teplot. Najednou nebylo možné bez újmy vesele hopsat v balerínách či střevíčkách, ba i mé oblíbené látkové kecky musely ustoupit do pozadí botníku. Vyrazila jsem tedy na lov za podzimní obuví. Rozhodně jsem nechtěla nic drahého, přeplácaného, moderního a špičatého, spíše něco ve stylu: "Tyhle boty si vzala ze skříně svýmu fotrovi nebo babičce?"
Obešla jsem pár normálních (rozuměj nesekáčových) obchodů a sortiment mě ničím nepřekvapil, takže jsem opět zamířila na jistotu do second-handu. Omámena obrovským množstvím bot jsem se ihned zula a v ponožkách se brouzdala hromadou vysokých, nízkých, malých, velkých, hezkých, ošklivých, kožených, obnošených, jako nových, teplých bot se šněrováním, bez šněrování, s kožíškem, bez kožíšku, s podpatkem, bez podpatku... A pak jedny s kapsičkou! Věřte-nevěřte, boty s kapsičkou jsem viděla poprvé. Tu se bez ohledu na praktičnost (Co si do té kapsičky asi dám? Vejde se tam něco jiného než desetikoruna a žvýkačka? Žvýkačka do boty?) ukázala v celé kráse má marnotratnost.
Dopadla jsem jako každá druhá žena, která si koupí lodičky na vysokém podpatku, i když sama dobře ví, že by více využila zdravotní pantofle. Dala jsem přednost vzhledu před charakterem stejně jako každý kluk v pubertě, jenž se rozhlíží po své první holce. Áchjo. Tenké boty s úzkou podrážkou (ale s kapsičku!) jsem si hrdě nesla k pokladně a za mnou zůstávaly vyteplené poklady vhodné na Sibiř i na koulovačku.
Doma jsem se v nich pyšně procházela sem a tam a boty ukazovaly svou milou tvář a tvářily se hrozně nenápadně (jsme kvalitní a vydržíme ti léta!). Vyrazila jsem tedy ven. Podzimní plískanice, louže tady, louže támhle, seběhnout kopeček a vyběhnout schody. Na autobusové zastávce jsem s úlekem zjistila, že podrážka na jedné botě se začíná odchlípávat. Nebylo čas běžet zpátky domů, autobus už je tady. "Koupím si vteřiňák a spravím to jedna radost," rozhodla jsem se statečně. Nesledovala jsem snad Rady ptáka Loskutáka dlouhá léta zbytečně! Nervózně jsem však pomrkávala na svou pravou nohu a dělala opatrnější kroky.
V autobuse jsem při podrobnější prohlídce málem omdlela, protože jsem zjistila, že podrážka se pomalu ale jistě odlupuje celá. "Zlatý hadrový kecky," spílala jsem, "kupovat si boty v sekáči, to jsou nápady!" Přede mnou byla ještě dvacetiminutová cesta do centra, záchrana v nedohlednu. Vystoupila jsem a dávala si pozor, aby nikdo nespatřil mou hanebnou koupi a nevysmál se mi (byl by to stupeň trapasu číslo 3).
Po pár minutách chůze mi bylo jasné, že tyhle boty jsou trest boží. Podrážka pravé nohy se odlepila celá, levá byla z půlky pryč. Napadly mě jen dvě možnosti: a) Sednu si na chodník a budu brečet, dokud nepřijde někdo, kdo mi dá boty své. b) Půjdu hrdinně dál, snažíc se, aby si mě nikdo nevšiml.
Ve tvářích jsem byla celá červená, ale držela jsem se hesla "hlavně nenápadně". Díky Bohu za to, že se na podzim stmívá už před pátou hodinou. Brzy jsem pod rouškou tmy mohla jít na další autobusovou zastávku a jet domů s promrzlýma, mokrýma nohama a podrážkami v kabelce. Jaká elegantní mladá dáma jsem byla!
Slibuju, že příště už napíšu o něčem, co bude bavit i pány... Pomalu si přijdu jak Cindy Kerberová (moje nejoblíbenější blogerka na iDnes),
