Za svůj mladý a poměrně poklidný život se mi podařilo ztratit již spoustu věcí. Od propisek, tužek, slunečních brýlí a deštníků po blbuvzdorné peněženky s provázkem za krk, dioptrické brýle (dodnes nechápu, jak se to mohlo stát) a památeční náhrdelníky po babičkách.
tam se toho vejde...LV
Všechny výše zmíněné předměty byly drobné a vešly se do dlaně. Proto jejich ztráta či zapomenutí kdesi ve vesmíru bylo omluvitelné, když už ne pochopitelné.
Ale ztratit kufr veliký půl metru krát metr?
Uřícená, upocená, utahaná a uondaná jsem tehdá táhla kufr vážící asi tunu nebo dvě nejdříve dva kilometry na vlak a poté kilometr z vlaku na autobus. Retro kožený kufr samozřejmě kolečky nedisponoval. Ruce mě bolely, bála jsem se, že mi ujede poslední autobus z jihu do Prahy a já noc strávím na nádraží. Dosedla jsem na lavičku se šťastným pocitem, že mám ještě pět minut, otřela si pot z čela a čekala. Tu se u mě zastavily dvě babičky s dotazem: "V kolik to má, slečno, jet do tý Prahy?" "Jede to za chvíli, ale už vás asi nevezme. Je to Student Agency a já si před půl hodinou zarezervovala poslední místo."
"Ale to ne, ale to ne," bědovaly babičky unisono. "Tak my budeme stát, to nevadí, hlavně, abysme se odsud dostaly, to je poslední autobus." "Na stojáka neberou," vzala jsem jim nekompromisně poslední naději, ale uvnitř se ve mně vzepjalo mé morálně čisté já: Neměla bys, Lenko, nabídnout svůj lístek jedné z žen, která se potřebuje dostat do Prahy? Vždyť ty na jihu klidně můžeš ještě jednu noc přespat!
Tuto myšlenku jsem však v sobě potlačila v okamžiku, kdy přijel autobus a já bez rozloučení se stařenkami utíkala za stewardkou. Celá šťastná jsem se usadila na místo, nechala si přinést sluchátka, noviny a teplý nápoj, ujela asi třicet kilometrů a v tu chvíli, jako by mě někdo praštil, polil studenou vodou a podrazil nohy před mým idolem ze základky. Najednou z ničeho nic jsem si uvědomila, že nemám kufr. Že jsem ho, já hloupá, nepozorná a nesoustředěná holka, nechala vedle lavičky, místo abych jej naložila do zavazadlového prostoru.
Proběhla jsem uličkou k řidičovi a stewardce a rozrušeně jim pověděla o mé svízelné situaci. Nevím, co jsem čekala - asi, že obrátíme autobus na dálnici a kufr na mě bude čekat na nádraží. Nic takového se samozřejmě nestalo. Stewardka mě poprosila, abych si hlavně sedla, a řidič se na mě mrknul jedním okem a poznamenal: "Jo ten velikej koženej?" "Vy jste ho nakonec naložil?" zeptala jsem se s úlevou v hlase. "To ne, u něho stály nějaký ženský, tak jsem myslel, že je jejich." "Co mám dělat, co mám dělat?" naříkala jsem si a proklínala se. "Zavolejte na policajty," poradil mi řidič a já už vytáčela 158.
Slušně jsem se představila a ve stručnosti vysvětlila, proč volám. "Zapomněla jste ho nebo vám ho někdo ukradl?" "Zapomněla. A ještě jsem vám jaksi neřekla, že jsem v něm měla rodný list." "Tak my tam pošleme hlídku a zavoláme vám, jak to dopadlo," nalil mi naději do žil policista. Začala jsem si představovat scénku jak z Kobry 11 - rychlostí 250 kilometrů za hodinu se policejní auto s blikajícím majákem řítí pro můj kufr, houkačky řvou na celou ulici, policisté si vysílačkami hlásí situaci a smykem vjíždějí na nádraží.
Za chvíli mi zavolal policista: "Tak jsme tam bohužel nic nenašli, hlídka ještě bude projíždět město, tak vám dáme vědět, kdyby něco našli, ale nedoufejte. Ztrátu nahlašte na nejbližší policejní stanici, tam to s váma sepíšou." "Tak děkuju," odpověděla jsem smutně a loučila se s knihami z knihovny, oblečením, botami a všemi ostatními zbytečnostmi. Nejvíc mě však mrzela ztráta kufru samotného a skutečnost, že budu muset vyřizovat kopii rodného listu.
V Praze jsem kolem jedenácté hodiny večerní zazvonila na zvonek policejní stanice. Ozval se ospalý hlas: "Co potřebujete?" "Jdu nahlásit ztrátu kufru," řekla jsem a bzučák mě pustil dovnitř. Mladá policistka mi vyšla vstříc na chodbu. "Cože jste to říkala? Já jsem vám vůbec nerozumněla." "Ztratila jsem kufr v Písku," odpověděla jsem. "V písku?!!!" upřímně se podivila policistka a v mysli se jí objevil obrázek hromady písku. "Jako v tom městě. V jižních Čechách," upřesnila jsem a šla sepisovat ztrátu. "Kdo by to bral, vždyť tam nic nebylo. Dvoje boty, trička a knížka o osmi set stránkách o divadle," nemohla jsem pochopit tento zločin. "To byste se divila, co lidi neukradnou. Tak my vám zavoláme, kdyby něco. Ale spíš se to nenajde."
Smutně jsem se vracela domů, šla spát a ráno mě místo budíku budí telefon: "Dobrý den, jste Lenka Veverková? Já mám váš kufr, vy jste ho nechala na nádraží a mně už do Prahy nic nejelo, tak jsem si ho musela vzít domů. Dneska ale do Prahy pojedu, přijdete si pro něj?"
