Jak jsem začala chodit do posilovny

Sama to nechápu. Neprohrála jsem žádnou sázku, ani mi nikdo nedržel u hlavy revolver. Sama od sebe, z vlastní vůle jsem se v letním semestru přihlásila na dva tělocviky, přičemž povinný nemáme ani jeden. Kondiční cvičení a posilovna. Plán byl jasný: ve středu získám potřebnou výdrž a ve čtvrtek svaly. 

můj sportovní luk

Tento záměr skvěle korespondoval s poměrně častým běháním, které provozuji, když nefouká příliš studený vítr, neprší, není kluzko, zima, horko, dusno, nebolí mě hlava, ruce, nohy, břicho či nemám na práci něco lepšího od mytí nádobí, uklízení skříně po sledování více či méně vtipných videí nebo psaní na blog.

"Kalokagathia, kalokagathia," opakovala jsem si jako v transu s vidinou toho, že už nebudu jen chytrá, milá a okouzlující, ale i krásná. Žádný rozteklý pudink, sulc či špíčky, ale svaly získané pílí, potem a dřinou.

Na první hodinu jsem samozřejmě přišla pozdě. Obličej rudý studem i vynaloženou námahou, zpocená jsem byla již dopředu. Rychle jsem se převlékla do sportovního. Mému oblečku dominovalo tričko s lebkou, kterým jsem chtěla ukázat, že i já - něžná květinka - umím být drsná a jít do "posilky" mezi nařachané chlapáky. Avšak byla to jen póza, prozradil mě můj třesoucí se hlas, jímž jsem koktala omluvu: "Pardón, já jdu pozdě a navíc jsem tady prvně." "To je jedno, nikdo z nás tady není učitel," ozvalo se z úst vysokého, vyhublého kluka. Kromě něj byla v místnosti ještě křehká slečna a další hubeňour. "Rozvič se, však on za chvíli přijde," poradil mi ještě. Na tento povel jsem začala trochu poskakovat a protahovat se. Připadala jsem si směšně, trapně a hlavně blbě.

Naštěstí se učitel za chvíli opravdu objevil. Uklidnilo mě, že to nebyl žádný steroidový, nagelovaný cvičenec v síťovaném tílku a upnutých kraťasech, ale spíše typ "svaly jsem získal lezením po horách, stavěním domů, pravidelným zachraňováním dětí z hořících domů a každodenními kliky a přítahy na tyči ráno před otevřeným oknem". Byla jsem také vděčná, že nám nenavrhl, abychom mu říkali kouči, trenére či zdrobnělinou jeho křestního jména. Znovu a lépe jsme se rozcvičili a poté se učitel zeptal na pár otázek ohledně svalů. V poslední vteřině jsem zastavila svou pravici, která už už vystřelila, abych se přihlásila, že odpověď vím, znám, no tak, prosím, chci to říct. Kousla jsem se do rtu, napočítala do tří a s klidem na vše odpověděla. Teorie mi vskutku šla, praxe však trochu pokulhávala.

"Jsem v posilovně poprvé a nevím ani, jak se který přístroj používá," přiznala jsem se hned na počátku, abych předešla výsměchu. Nevyšlo to. Mým prvním úkolem bylo sednout si na jakousi lavici, dát ruce vzhůru, chytit kinklající se tyč a stáhnout ji oběma rukama dolů. A zase ji vytáhnout nahoru. A zase dolů. Nevím, kde byl problém, ale tyč jsem si pořád házela na hlavu, místo abych jí ladně za zády pohybovala. "Musíte sedět rovně a nohy mít na zemi," poradil mi učitel. Vesele jsem se smála. Nic jiného mi nezbývalo. Do hlavy jsem se praštila dvanáctkrát ve třech opakováních. 

Další přístroj byl zaměřen na prsní svaly. Ruce jsem zahákla daleko od sebe a snažila se je přitáhnout k sobě. Mučící nástroj mi to odmítal dovolit, nicméně překonala jsem se a se zatnutím zubů jsem vše zvládla. "Teď by tě mělo bolet tady," řekl učitel a ukázal si na hruď. Už nebyl důvod mi vykat, byla jsem totálně znemožněná. Abych situaci dodala patřičné kouzlo, přiznala jsem se: "Tak tam mě vůbec nebolí, bolí mě ruce," "Tos to měla špatně nastavený," dostal ze sebe po chvilkovém záchvatu smíchu můj učitel.

Naposledy nohy. Moje silná stránka, neběhám přece nadarmo. Sedla jsem si opět na lavici a měla nohama zatlačit kamsi. "Je to nějaký rozbitý, vůbec to nejde. Zapněte to někdo," prohlásila jsem. Všichni se na sebe podívali a jeden z hubeňourů dal pryč závaží, což jsem nepostřehla. "Už to jde, už to jde, ale je to nějaký lehký, dejte tam nějaký závaží!" přikázala jsem s radostí v hlase, neb toto mi šlo na jedničku. "Aha, to závaží tam předtím bylo, co?" vší silou jsem se zapřela a párkrát cvik provedla. "Jdeme radši zpátky na podložku posilovat břicho," uznal učitel. Většího tragéda za svou kariéru ještě asi neviděl. Plácala jsem se na podložce jako leklá ryba a snažila se udržet nohy nahoře, zatímco jsem se nesměla lopatkami dotýkat země. 

"Bolelo vás něco po té minulé hodině?" zeptal se mě učitel další týden a nenápadně se vrátil k vykání. "Ne, vůbec..." odpověděl jsem. "To je dobře!" měl ze mě upřímnou radost. Nemohla jsem ho nechat žít v iluzi. "Já si myslím, že jsem všechno dělala tak blbě, že se cviky absolutně minuly účinkem..." "Třeba ti to půjde dneska líp," zadoufal on.