Jak jsem šla houbařit

Čerstvý vzduch, vůně smrků a borovic, hebkost mechu, švitoření ptáků a hlavně pobyt na čerstvém vzduchu - to vše svádí k tomu vyrazit si do lesa. Vzít si s sebou navíc košík a po cestě kromě pár klíšťat získat i houby! No neberte to, když to máte zadarmo.

LV

Právě tak jsme uvažovali my - Pražáci, jen co jsme se přestěhovali na vesnici. Za humny byl hustý les, jenž sváděl k důkladnému průzkumu. "Jděte na houby," rozhodla maminka po zhlédnutí Receptáře, držíc v ruce kuchařku. "Udělám smaženici, tak sbírejte jen ty jedlé," upozornila ještě, zatímco nás strkala ze dveří. Na nohách jsem měla holínky, bundu mi otec zapnul až ke krku a mohli jsme vyrazit.

Šli jsme ostrým tempem. Po cestě jsme nemluvili, neb by nás to zbytečně zdrželo. S nadšením jsem poskakovala a prozpěvovala si lidové písně. Včas jsem však byla upozorněna, že v lese se nehlučí a že už mám být zticha a koukat po houbách, kvůli kterým tady jsme.

Otec - narozený na jihu, otrkaný přírodou již od mala, se v lese vyznal. Věděl, kam šlápnout, kde se sehnout, kde se skrývají hřiby, kde lišky a kde bedly. Já soustavně padala do kopřiv, drásala si ruce o trní a vypíchávala si oči o větve. Obalená bodláky jsem klopýtala za otcem, jenž nasadil horlivé tempo a chtěl košík naplnit co nejrychleji. Ztrácela jsem ho z očí a zrovna, když jsem se chtěla rozeběhnout zakopla jsem o kořen stromu a rozplácla se do vlhkého listí. Samozřejmě jsem si roztrhla své růžové tepláky a navíc si sedla do mraveniště. Záludná příroda si vybrala svou oběť! Zahynula bych nebýt všímavého otce, který po dobré půlhodině zjistil, že poučky o pravosti a nepravosti hřibů vypráví leda tak veverkám.

"Tak vstávej, neválej se tady. Nastydneš!" pobízel mě mávaje košíkem naplněným až po okraj. Ten můj zatím ležel opodál a skrýval v sobě jednu pýchavku se spoustou červů. Otec mi můj jediný úlovek vyhodil a řekl: "Pojď, ukážu ti místo, kde je tolik hub, že si je ještě budeš muset narvat do kapes." Z posledních sil jsem se zvedla a vydala se za ním. "Támhle - podívej se do toho křoví, tam jich bude!"

Křoví bylo husté, ale to mne nemohlo odradit. Chtěla jsem do smaženice přispět i svým dílem! Vlezla jsem dovnitř a snažila se rozkoukat. Už - už jsem sahala po masitém hřibu, když mi něco prolétlo kolem obličeje a varovně zabzučelo do ucha. Instinktivně jsem se ohnala a spustila lavinu událostí, které nikdo nepředpokládal.

Slétlo se jich na mě spousty. Hystericky jsem kolem sebe mávala rukama a snažila se ochránit si obličej. Slyšela jsem jen bzukot a volání: "Tak vylez!" Byly ale všude kolem mě. Za nohy mne vytáhl až otec. Šíleně jsem brečela a volala maminku. Košík zůstal někde ve křoví a mně pomalu natékal obličej. "Dobrá tedy, jdeme domů," svolil otec, zklamán tím, že jeho dcera je naprosto neschopná. "Bolí mě nožičky," povzdychla jsem si a ještě chvíli pro jistotu brečela, dokud se otec neslitoval a nevzal mě na svá ramena.

Když jsme došli domů, spráskla maminka ruce a křičela: "Co jste dělali? To si ji nemohl hlídat? Co se ti stalo? Jak to vypadáš?" Na vodopád otázek zareagoval otec zabručením: "Pár štípnutí a ty z toho hned naděláš..." a šel raději očišťovat houby. Já jsem byla politována jak se sluší a patří, vykoupána a pomazána mastmi a chladícími gely. V pyžamu jsem pak snědla svou těžce vybojovanou smaženici a usnula. Není divu, že od té doby mám k přírodě nevídaný respekt.