Jak jsem si užila maturitní ples

Maturitní ples je pro mnoho dívek velmi významnou událostí už jen proto, že se dotyčná může navléci do princeznovských šatiček, na nohy si nazout střevíčky na podpatku a na hlavu nasadit korunku. To se obvykle poštěstí jen na svatbě.

Na diskotéku se totiž nehodí jít v plesovkách s ohromnou sukní. Nejenom, že by vám ji brzy váš tanečník snažící se o ploužák přišlápl, ale také proto, že s obručí a mnoha spodničkami neukážete vaše krásná stehna, ba ani ladný kotníček. A kam jinam si ty krásné šaty vzít, když ne na vlastní maturitní ples?

Proto většina slečen tráví několik měsíců před slavnostním večerem hledáním těch správných šatů. Pátrají na internetu, odkazy posílají svým kamarádkám, nahlíží do katalogů, chodí po obchodech a nakonec zamíří do půjčovny, kde je ochotná prodavačka nasouká do korzetu a šlehačky, aby byly dostatečně slavnostní a líbily se. Poté už jen domluvit termín u kadeřnice, aby mohla včas nahřát kulmu a na hlavě vytvořit vlnitou kaskádu nebo mohutný drdol.

Asi tušíte, že nejsem příznivkyní vleček, třpytek, flitříků a korzetů. Nemám také ráda přehnané přípravy a je mi líto vyhodit za šaty několik tisíc, zvlášť když si je půjčím jen na jeden večer. Šalamounsky jsem si tedy koupila šaty v second-handu a rozhodla se bojkotovat tradici dlouhých sukní. Rozhodla jsem se pro menší než malé černé, u kterých látka nezbyla ani na zádovou část. Ano, nakonec jsem vypadala, že na tu diskotéku jdu já. Na hlavu jsem si místo korunky nasadila obrovkou mašli. Mým jediným přáním bylo se rychle opít a zapomenout na tu trapnost, která se potáhne celým večerem.

Inu, bylo to přesně takové, jaké to bývá. Spousta spěchu, nervózních spolužaček, všichni pobíhali sem a tam, nefungovalo CD s písničkami na nástup, jedna dívka nemohla zapnout šaty, jiná si je přišlápla a roztrhla. Já pila vodku s džusem, roztrhla si silonky, vzala si náhradní punčocháče a pro jistotu si ještě nalila. Poté vše probíhalo ve známém a ohraném setu: předtančení, nástup, písničky, šerpování, proslovy, sbírání peněz, tanečky, tanečky, půlnoční překvapení a hopsání. Bylo to mile maloměstské a přes všechnu tu hrůzu jsem se i pobavila. Zvlášť když jsem v šest ráno čekala v zimě na autobus.

Přes všechen ten stereoytyp bych chtěla zdůraznit a vyzdvihnout naší kapelu, která celý večer hrála. Dokonce bych si dovolila sem vložit jako ukázku video.

Dále bych dala pět hvězdiček z pěti fotografovi, který ze špatných fotek dokázal udělat ještě horší. Viz výše i níže.

Podotkla bych jen, že na fotografie jsme čekali skoro dva měsíce, protože mistr fotograf je prý musel doupravit. Očekávala jsem, že to bude spočívat v dodání kontrastu nebo přidání světla. O co větší bylo mé překvapení, když se mi do rukou dostaly fotky s modrými hvězdičkami. Ani jsem si nemyslela, že někdo se v jednadvacátém století ještě uchyluje k těmto úpravám, ale musím uznat, že s fotkami si umělec opravdu pohrál.

Naštěstí fotograf tam nebyl jediný, takže pokud vám chybí mé pravidelné články, koukněte alespoň na mou milou tvářičku.

Ano, maturitní plesy mě baví.

P.S.: Logicky můžete vyvodit, že když jsem měla maturitní ples, brzy budu maturovat. Z čehož vyplývá: 1) držte palečky, 2) nedivte se, že nepíšu.