Jak jsem se nechala ostříhat na krátko

Vlasy jsou horkým tématem pro každého z nás. Muži jsou hákliví na otázky kolem začínajících koutů a postupně stále se zvětšující potupné plešky. Ženy zase tráví hodiny a hodiny u kadeřnic a stále dokola si pročítají tipy a triky na zdravé vlasy. Následně si kupují drahé šampony a masky na vlasy, aby je v zápětí mohly zničit odbarvováním a narovnáváním.

kresba Nikkarin, foto Klára Bernklau + Karolina Anna Cermanová

Nikdy jsem neoplývala hustou havraní hřívou či snad záplavou andělských blond kudrlin. Nebyla jsem ani zajímavá zrzka či snad okouzlející bruneta s hedvábnými vlasy, jež romanticky povlávají ve větru. Barva porostu mé hlavy byla vždy potupně nazývána "barvou myší", nebo dokonce jako "pochcaná sláma". Přesto jsem nějakých deset let byla zvyklá na jakýs takýs účes - vlasy po ramena, které jsem svádivě mohla namotávat kolem prstu, které jsem mohla pohodlně uvázat do culíku a jít si zaběhat, a které jsem mohla smotat do bohémského drdolu a vypadat jako inteligentní intelektuálka.

Dlouho jsem se rozhodovala a přála si změnu. Přece jen - vypadat již od první třídy na každé školní fotce stejně není nic příjemného. Za celý svůj život jsem vystřídala jen pár účesů. Jako batole jsem byla povětšinou holohlavá, následovalo pár jemných chlupů, které stěží mohly být označené za vlasy. Dále jsem - jako každý - prošla účesy typu: hrnec, palmička a "na blbečka". Nikdy jsem však nemohla mít roztomilé holčičí cůpky (ty mé připomínaly spíš dva hadí ocásky a vydržely pohromadě jen pár minut) ani romantické vlny. Jako každý jsem chtěla to, co nemá. Kolik nocí jsem proplakala pro krásné vlnité vlasy, zatímco ty mé byly rovné jako hřebíky. Kolík nocí jsem polospala v natáčkách s hlavou položenou dolů z postele, abych se následně probudila s vrabčím hnízdem? Kolikrát jsem se snažila pomocí tužidla, gelu, laku, cukru a bůhvíčeho ještě vytvarovat své vlasy do krásných vln? Papírové natáčky ani kulma nepomáhaly. Mé vlasy zatvrzele vzdorovaly vůči jakémukoli zvlnění, ač jsem se snažila sebevíc.

Nedávno jsem si ale řekla dost a rozhodla se svou image (neboli vzhled) radikálně změnit. "Nechám se ostříhat na krátko," rozhodla jsem se po zhlédnutí U konce s dechem, okouzlena pohublou Jean Seberg.  "Budeš vypadat jako lesba!" vymlouvali mi to kamarádi. "Na krátko? Vždyť takhle ti to sluší!" děsila se má maminka. "Vždyť budeš vypadat jak kluk!" ozývali se jiní. Bála jsem se a zároveň se těšila.

Onoho osudného dne jsem si vytiskla příslušné obrázky a přistoupila s nimi k unuděné kadeřnici. "Takhle joo? A ste si jistá?" otázala se se zvednutým obočím. "To zas naroste," utěšovala jsem se už dopředu, zklamaná její reakcí. V mých představách se mnou podle fotky vytvořila účes přesně dle mého typu vlasů s ohledem na to, kolik času chci strávit v koupelně jejich úpravou. "Ale za jak dlouho..." uchechtla se ona a vzala do ruky nůžky. "Takže fakt jo? Mám?" zeptala se, svírajíc jeden můj pramen. "Jo," zašeptala jsem, přiškrcená kadeřnickým pláštěm. Sice mi nepadaly vlasy za tričko, ale v obličeji jsem byla nepřirozeně namodralá.

"Takhle? Nebo mám ještě zkracovat?" přeptala se kadeřnice pro jistotu. "Klidně to vemte víc. Teď už je to jedno." "Když už, tak už, co?" pobaveně se zaculila a mé vlasy náhle měly asi tři centimetry. Trochu rozladěně jsem upozornila na to, že trčí na všechny strany. "To trčet bude, to je jasný," ubezpečila mě s lhostejností sobě vlastní a plácla na mě trochu lepivé tekutiny. "Zkusíme to uhladit trochou gelu, jo?" Odcházela jsem s hlavou lehkou, ale zároveň tvrdou na dotek.

Od té doby si zvykám. Na pestré ranní účesové variace, které se tvoří podle toho v jaké poloze spím. Na následný šok u zrcadla a nutné ponoření hlavy pod vodu, aby vlasy slehly. Zvykám si i na občasnou záměnu s opačným pohlavím. "Co si dáte, mladý pane?" - "Já jsem slečna!" po "Kluci, nevíte kolik je hodin?" - "Ale já jsem holka!" I ostatní už prosí, aby mě mohli vískat ve vlasech či mě alespoň rozcuchat. Změna holt byla zapotřebí.