Jak jsem měla otřes mozku

Už od dětství jsem milovnicí bicyklů. Mám ráda vítr ve vlasech, mouchy mezi zuby a kilometry v nohách, kvůli kterým se poté nemohu normálně pohybovat. Pokud nemusím, nepokouším se zdolávat dlouhé úseky a jezdím jen po známých cestám, abych neohrožovala jak sebe, tak především ostatní. Často totiž zapomínám, po které straně se jezdí a která brza se mačká. Nejsem parťák na kolo, s nímž můžete jet týden a on vás obdařuje dobrou náladou a svačinou z batohu. Jsem ten typ, co po pár kilometrech kňučí, že chce přestávku, a po pár dalších nadává na sluníčko, mraky, teplotu, hmyz a přírodní podmínky.

Mam rada bezpecnost.
Mé první kolo (ještě s přídavnými kolečky pro udržení rovnováhy) bylo světle růžové a já na něm vypadala jako princezna. Naučit se jej ovládat nebyla žádná hračka, ale časem jsem se díky pražskému gangu ostatních panelákových dětí naučila drandit přes obrubníky a brzdit těsně vedle pískoviště. Byla jsem hvězda, za níž se všichni otáčeli, když cinkala svým zvonkem.
Po přestěhování na vesnici nastaly velké problémy. Silnice nebyly tak rovné jako ve velkoměstě, tu a tam se v nich vyskytla díra a já se necítila tak sebejistě jako dřív. Navíc jsem dostala nové kolo. Bylo opět světle růžové, avšak o něco větší a bez přídavných koleček. Za pár dní jsem se díky své píli naučila na kole jezdit a mohla znovu okouzlovat všechny, jak ladně zdolávám cesty kolem domu  sem a tam. Jednoho nešťastného dne jsem se vydala na projížďku s cílem dojet ke značce a pak šup zpátky domů. Nebylo to víc než dvě stě metrů, ale když jsem vjela z naší ulice, uviděla jsem že přímo proti mě jede místní sígr, kterého jsem nemohla vystát. Bylo mu asi osm let, měl obrovské přední zuby a trochu prskal. "Nesmí mě vidět!" řekla jsem si a trochu zpanikařila. Nechtěla jsem s ním mít co do činění, protože by se se mnou určitě chtěl vybavovat a lákal by mě ven. Udělala jsem prudký oblouček a hnala se zpátky domů ďábelskou rychlostí. Perfektní plán, který by vyšel, kdybych se já hloupá neotočila, abych nezkontrolovala, jestli se za mnou neblíží. Byl to jenom mžik, vteřinka, ale najela jsem do díry a skončila na zemi.
Zatmělo se mi před očima. Chytla jsem se za hlavu. Ach ano, v té době ještě neměly děti takový komfort jako mají dnes. Žádnou helmu jsem neměla, na vesnici to byla zbytečnost kvůli které by se mi ostatní děti jistě smály. Po čele mi začal téct pramínek krve, takže jsem překvapeně otevřela pusu a se strašlivým brekem utíkala domů, kde mě přivítal můj tatínek otázkou: "Tys spadla, co?" Čelo mi bylo omyto a chlazeno studenou utěrkou. V mžiku se objevila vyděšená maminka, která po cestě z nákupu objevila na silnici kolo válící se po zemi a své dítko nikde. "Proboha, co se ti stalo?" volala vyděšeně. "No, spadla a asi to bude potřeba zašít," s klidem odpověděl můj otec, zatímco já střídavě bledla a zelenala. Byla jsem naložena do auta a jelo se k nejbližšímu pediatrovi. "Neusínej! Neusínej!" snažila se maminka navázat kontakt, ale mě se tehdy chtělo tak spát...
V čekárně nám milá sestřička řekla, že pan doktor je na obědě a že musíme půl hodinky počkat, on tu bude hned... "Ale ono jí je opravdu špatně," bránila se moje maminka. "Bude tu hned a pak se na ní koukne, počkejte okamžik," s úsměvem odpověděla sestřička, která asi podobných případů měla deset denně. Čekaly jsme, čekaly a tu se pan doktor objevil, sprásknul ruce a vyhrkl: "Ale ona je to dívka! To nemůžu, to by byla škoda, aby měla jizvu na čele! To musíte do nemocnice!" "To už jsme tam dávno mohly bejt," neodpustila si moje maminka, zatímco mě vlekla do auta. Pak už to šlo ráz na ráz. "Máš mírný otřes mozku, tady ti to zašijeme, nebolí to? A doma odpočívej!" smál se na mě mladý doktor.
A víte, co jsem si koupila z pojistky? Přece helmu. A super jizvu mám nad obočím dodnes.