Jak jsem měla neštovice

Některé děti jsou pořád zdravé. Ať se válejí v písku, strkají si špinavé prsty do pusy, olizují chodníky a pobíhají v dešti bez pláštěnky. Jiné můžete držet ve skleníku, oblékat jim teplé mikiny a utírat jim ruce do navlhčených ubrousků a ony stejně mají nudli u nosu a huhlavým hlasem vás prosí, aby je nebolelo v krku. Já samozřejmě byla ten druhý případ.

Chudinka mala.
Vyzkoušela jsem snad všechny sirupy proti kašli, propotila nespočet pyžam, posmrkala haldy kapesníků a prosípala noci voláním: "Mamííí! Mamííí, přines mi čaj!" Sledovala jsem všechny dopolední seriály od Sestřičky Stefanie po Komisaře Rexe, přečetla všechny knížky z dětského oddělení naší knihovny, vystřihavala obrázky z časopisů a lepila je do sešitu, malovala voskovkami a háčkovala si neforemné oblečení pro panenky. Jako správné neduživé dítě jsem byla vždy před odchodem ven obalena do košilek a nepromokavých věcí, na uši mi byla nasazena čapka a do ruky vhozen kapesník. S nedůvěrou jsem pak pozorovala, jak mí vrstevníci hazardují se svým zdravím různým pošťuchováním, strkáním do louží a kradením čepic. Ale oni nikdy neonemocněli a dál vystavovali svá těla možnosti prochladnout. "K čertu s opatrností," řekla jsem si jednou a jen tak nalehko vyrazila z domu hrát si na louku. Za dva dny jsem měla zápal plic.
Neštovice se ale nevyhnou nikomu. Navíc je prý lepší, když máte pupínky jako dítě, protože v období puberty se snadno zamění s akné a v dospělosti by se vás všichni štítili. Jak má vě třídě jedno dítě neštovice, za chvíli celé město sedí v čekárně u pediatra a mastičky se kupují už do zásoby. Poďobané děti se pak předhání v tom, kdo má víc boláků, rodiče nervózně napomínají: "A neškrab si to už!" a prarodiče se shovívavě usmívají a slibují: "Za chvíli to přejde..."
Jednoho veselého dne, kdy za oknem svítilo sluníčko, ptáčci zpívali a cirkulárka řezala, jsem se probudila se třemi pupínky na ruce. "Naštovice! Neštovicééé!" volala jsem naléhavě ve snaze dostat se co nejrychleji k doktorovi. Věděla jsem jistě, že jsou to ony, poněvadž Domácího lékaře jsem měla přečteného už při první chřipce. "Mami, mám neštovice!" hlásila jsem důležitě a ukazovala si na ruku. "Ale to nic, asi tě škrábla kočka," diagnostikovala maminka a dál zahušťovala omáčku. "To jsou neštovice, koukej!" mávala jsem s rukou a mimoděk se poškrábala na krku. "Jdi do postele, nebo nastydneš ještě víc. Už tejden máš rýmu," doporučila mi. Poraženě a značně nakvašeně jsem se odploužila do svého pelechu. Kolem postele jsem už za tu dobu měla vytvořené skladiště všeho potřebného. Čaje, prášky, sirupy, teploměry, kapesníky, knížky, omalovánky, pastelky, fixy, karetní hry, televizní ovladač i nejoblíbenější plyšáky v nohou postele.
Druhý den ráno mě vzbudilo popleskávání po líčku. Žádné volání "Vstávej semínko holala, bude z tebe fiala," jak se u nás říkávalo, ba ani volání: "Okamžitě vstávej!". Zprudka jsem otevřela oči a dozvěděla se, že mám neštovice a že musím k doktorovi. "Já to říkala, já to říkala," povzdychla jsem si a začala si přes pyžamo oblékat svetr. Když jsem procházela kolem zrcadla, musela jsem na chvíli zadržet dech. Můj obličej byl zasypán pupínky od čela po bradu. "To mě v noci poškrábala kočka?" ptala jsem se nahlas. Byl mi uštědřen výchovný pohlavek a už se jelo k doktorovi, který bez mrknutí oka předepsal pudr a vitamíny. "Chtěla bych něco na nervy," mumlala moje maminka, zatímco mi zakrývala boláky pudrem. Už jsem instinktivně chtěla jít pro moudrou knihu, abych doporučila ten správný prášek, ale poté mi došlo, že svým počínáním bych si koledovala o další záhlavec, takže jsem raději zůstala sedět na žluté plastové židli v pyžamu s dalmatiny a smutně koukala. Jako na té fotce.