Vzpomínám si na to moc dobře. Byly mi asi tři a asi jako každé dítě jsem chtěla psa. Malého, huňatého kamaráda, který by mě vítal štěkotem a usínali bychom spolu v náručí. Pravda, tehdá jsem se hodně koukala na televizi a líbila se mi hlavně Lassie a komisař Rex.
Byli jsme nejlepší kamarádi.maminka
Želbohu jsme však bydleli v Praze v bytě 2+1 a rodiče usoudili, že pes by nebyl vhodný a že dostanu křečka. Nezdálo se mi to dobré. Křečci nevyjí na měsíc, neštěkají, neolizují tváře, jen spí a žerou nějaké zrní. Avšak jsem dítě vděčné za cokoli, velmi přizpůsobivé a tak se mi křeček, pojmenovaný Kuba, začal líbit. Náš nový spolubydlící se však choval poněkud divně. Často zalézal za skřínky a zůstával za nimi než je páni rodičové odšoupli. Potom bleskurychle zalezl za postel nebo za ledničku.
Na mě byl Kuba hodný, až na pár kousanců a škrábanců. Vydržela jsem si s ním hrát celé půlhodiny. Jednou jsme si z nudy uspořádali soukromé závody - takový menší triatlon. Já byla rozhodčí a křeček spolu s mou plyšovou myší na kolečkách byli soutěžící. První úkol - jednoduchý běh - oba zvládali dobře... Křeček, sic trošku zmatený, utíkal k přichystané potravě rychleji než hračka. 1:0 pro toho uličníka! V druhé části se běželo přes překážky. Jenom přes pár knížek samozřejmě. Křeček opět vyhrál. Myš totiž neměla tak výkonná kolečka na zdolání té nerovné plochy. Byl před nimi však ještě třetí úkol. Bylo jasné, že křeček má vítězství v kapse. I kdyby myš vyhrála, bylo by skóre 2:1. Avšak křeček byl pravý muž a zařekl se, že vytrvá.
Třetím úkolem byl seskok ze židle. Nelekejte se, jen z malé dětské židličky, ne vyšší než pětačtyřicet centimetrů od země. Oba soutěžící měli nahnáno. Tohle nikdo z nich nečekal. Bylo na nich vidět napětí a tréma. V duchu jsem to odstartovala a jednou rukou strčila myš a druhou křečka. Myš dopadla a zůstala ležet, křeček doskočil a běžel dál. Tohle nebylo v plánu. Teď měla přijít na řadu medaile a sladká odměna. Rozeběhla jsem se za ním a neopatrnými dětskými kroky jsem se ho snažila dohnat. Dohnala. Svými necelými patnácti kily jsem mu šlápla na zadní nohu. Křeček úpěl a skučel. Moc jsem si ho nevšímala, už se mi chvěl v rukou a já mu nasazovala na krk papírovou medaili.
Večer si naši všimli, že Kuba pokulhává. Potom nosil chvíli takový obvaz nebo malinkou sádru, to již nevím. Pak jsem dostala svého prvního psa - zlatého kokršpaněla - Betynku. Křečka sem si již přestala tolik všímat, raději jsem nasazovala Betynce sluneční brýle nebo na ní jezdila.
Po odstěhování z Prahy se křečkovi zvětšilo obydlení. Místo akvárka po rybičkách dostal 1+1 ve staré kredenci. Párkrát jsem za ním přišla podrbat ho na bříšku, ale pes pro mě byl zábavnější. Běhala jsem s Betynkou venku a navíc přibyl další pes - Peggy (umaštěný, nevzhledný čoklík bývalé majitelky domu). Měla jsem co na práci. Uspořádat závod pro křečka a hračku, a nebo pro dva psy - to je přeci rozdíl.
Poslední fotka Kuby je přesně ze Štědrého dne, kdy sedí na malém talířku a okusuje moučník. Dále si pamatuji jen tu krutou situaci, kdy byl křeček mrtev. Tatínek mi oznámil, že umřel, protože jsem mu nedávala najíst. Malé děti nechápou ironii a sarkasmus a já nebyla výjimkou. Rozbrečela jsem se a zavaily mě výčitky. Z části to byla samozřejmě pravda, o křečka jsem se nestarala, ale přece jenom... Házet jeho smrt na mě?
Alespoň jsem na jeho mrtvolku obětovala svou krabici určenou talismanům (hezké kamínky, překvapení z Kinder vajíček...). Teď je křeček pod drnem, respektive pod švestkami. Asi se už jeho kožíšek neleskne, tak jako dříve. Asi se jeho oči zvědavě nekoukají na okolí. Ale určitě se má dobře. Vzpomíná na to, co se mnou zažil...
:-)
