Jak jsem chtěla jít k psycholožce

Na každýho to jednou padne. Smuténka a pocit, že dneska je to fakt na hovno a spáchat sebevraždu je jediný rozumný řešení. Někdo to řeší heslem ráno moudřejší večera a jde se prostě vyspat, jiný si nalije o trochu víc rumu do čaje. Někdo zavolá kamarádce a popláče si na rameni, jiný prostě nemá čas takové blbosti řešit. V moderní době je ale časté, že prostě jdete k psychologovi.

jako ve zpovědniciLV

Od té doby, co studuji divadlo, mi nepřijde divné slyšet o někom, kdo bere antidepresiva či chodí k psychologovi. Umělci musí trpět a každý další rozchod, rozvod rodičů, nespravedlivý učitel, špatné počasí či úmrtí oblíbeného zpěváka je ránou do srdce mladého, rozháraného, talentovaného, avšak psychicky nestálého člověka. U nás na vesnici by na mě asi koukali skrz prsty a poslali mě zorat pole či podojit kozu, ale v Praze, stověžaté matce měst, je to normálka. Z práce či ze školy si mezi nákupem a bikram jógou prostě odběhnete na hodinový sedánek.

I našla jsem si i já svou psycholožku, mladou ženu příjemného vzezření. Na batikovaný šátek kolem jejího krku jsem koukala s mírným podezřením. "Lepší než bílý doktorský plášť," zvážila jsem situaci, když jsem usedala do křesla. Přede mnou byl malý ikea stolek lack za 199,- s krabicí papírových kapesníků. Jako doma, říkám si. Psycholožka se profesionálně usmívá a já se cítím trapně. "Jako první bych se vás zeptala, co od tohoto setkávání se očekáváte," oslovila mě má psycholožka. "Že za mě vyřešíte všechny moje problémy a já od té doby, co vás poznám, budu žít v naprosté pohodě a klidu," neváhala jsem odpovědět. Má psycholožka se mi snažila namluvit, že takhle to nefunguje a já dělala, že tomu věřím.

"Ještě bych vám měla říct, že pokud chcete, aby vám sezení proplácela pojišťovna, budu potřebovat doporučení od vašeho praktického lékaře," informovala mě. Udělalo se mi na omdlení a bylo mi podáno vody. "Můj lékař je z jižních Čech," pochlubila jsem se. Chvíli jsme na sebe s psycholožkou koukaly a oběma nám v hlavách běžely střípky ze serálu Doktor z hor. "Stačí když řeknete, že máte hodně školy a moc práce a potřebujete si o tom s někým promluvit," přerušila svým milým, chápavým hlasem má psycholožka seriálovou znělku, co mi běžela v hlavě. "Dobrý nápad," souhlasila jsem. Nemůže to být tak strašné, mému lékaři je kolem čtyřiceti, určitě již o těch pražských šarlatánech, jež si říkají psychologové, slyšel.

Vyjela jsem tedy na jih a neohroženě usedla do čekárny mezi partičku důchodců. Čekali jsme a po třech jsme byli připouštěni do sesterny. "Propánajána, mám já tohle zapotřebí? Proč si radši nejdu zaběhat," přemýšlela jsem, ale to už jsem byla v sesterně spolu s dalšími. "Tak co vás trápí?" ptala se sestra jednoho pána, zatímco usazovala starou babičku na postel, aby jí přímo před našimi zraky začala sundavat obvaz ze zkrvavené, opuchlé nohy. Dělala jsem, že se dívám jinam, ale myslím, že mě prozradil tik v oku. "A co trápí vás?" oslovila sestřička mě. "Já bych chtěla mluvit s panem doktorem," poručila jsem si tajemně. Pohledy všech přítomných v mžiku přistály na mém obličeji. "Ale proč tam jdete?" nenechala se sestřička vyvést z míry. "Chtěla bych od něj něco předepsat," špitla jsem a štípla se do stehna. "To bych mohla předepsat já taky, proto se ptám, jestli to není nějakej prášek, kterej už jste měla, proto se ptám!" "Ne, ne, nic takovýho," odmítla jsem její nabídku. O co se to vůbec snažím, stejně to na maloměstě budou vědět všichni, hned jak zaklapnu dveře. "Pan doktor ale dneska neordinuje, dneska je tu paní doktorka. Ta vám to ale může předepsat taky," navrhla mi sestra, zatímco svlékala cizího pána do půli těla.

Cudně jsem sklopila víčka a počala se modlit. Naštěstí jsem již byla na řadě a vstoupila do ordinace, kde se na mě usmívala žena asi o padesát až sto let starší než já. "No potěš... Teda dobrý den," uvedla jsem se nešťastně a sedla si na kraj židle. "Tak co byste potřebovala?" podívala se na mě zpoza silných brýlí lékařka. "Ehm... no... mhhh... já... já bych chtěla doporučení k psychologovi," řekla jsem sebejistě. "K psychologovi?" zeptala se do ticha lékařka a zadívala se na mě pozorně. "Proč?" dodala pomocnou otázku, když jsem se neměla k zodpovězení té první. Větu už jsem měla naučenou. "Mám školu a dvě práce a nějak nic nestíhám a potřebovala bych si o tom s někým popovídat,"

Ticho by se dalo krájet. Tahle výmluva mi jen tak neprojde. Věděla jsem to a dívala se do země. Proč nemůžu jít k psycholožce bez toho, aniž bych se měla cítit provinile, směšně nebo blbě? "Já jsem ze třech dětí," začala lékařka po dlouhé odmlce. "Já jsem ze třech dětí a byla jsem jediné děvče. Naše rodina byla chudá a na vysokou školu mohl jít jen jeden z nás. Já, já jsem pracovala, abych mohla jít na vysokou. Já jsem dělala ranní, dělala jsem odpolední, dělala jsem noční. Připravovala jsem výkresy a grafy a to nebylo na počítači jako je to dnes! Tužkou a pravítkem! Do noci a potmě jsem rýsovala! A rodiče mi nic nedávali, všechno jsem si musela vydělat. A měla jsem snad čas chodit psycholožce? No neměla! Na to nebyl čas! Já jsem pracovala a učila se, abych byla tam, kde jsem teď! A nebyl čas chodit k psychologům a stěžovat si."

Vykulila jsem oči a nebyla si jistá, kdo z nás dvou potřebuje psycholožku víc. "Tak to jste dost dobrá," vypadlo ze mě a nebyla jsem schopná slova. V hlavě jsem měla samozřejmě svůj schizofrenní hlas, který křičel: "Ty krávo blbá, co mi to cpeš, chovej se jako profesionálka a nepovídej mi vo sobě!" ale dokázala jsem se ovládnout a poslušně seděla s koleny u sebe. "A máte nějaké jiné problémy?" zajímalo lékařku. "Jako jaké?" smečovala jsem. "Jako třeba zažívací. Jíte?" nenechala si lékařka nic líbit. "Jím. S tím problém nemám," uvědomila jsem si, že přijít s anorexií či bulimií by asi bylo jednodušší. "Ti, co mají psychické potíže, často trpí i nějakými zažívacími. Takže vy ne. Aha," lékařka mi dávala sežrat moje opulentní snídaně. "Hm, to já ne," uzavřela jsem debatu.

Debatu ovšem neuzavírá pacient, alébrž doktor. "A jak dlouho tam budete chodit?" "Prosim?" měla jsem pocit, že se nacházím v absurdním sitcomu o komunistických praktikách mezi lékaři. "Jak to mám vědět?" zeptala jsem se sebe, ji i celého světa. Nikdo však neodpověděl. "Ptám se jak dlouho tam budete chodit a jak poznáte, že se to zlepšilo. Abyste tam nechodila celej život, že jo. Chci aby mi ta vaše psycholožka poslala zprávu, jak jste na tom, jestli se to lepší. Jestli tam nechodíte zbytečně." Lékařka bojovala a já neměla sil. "Tak já jí řeknu, aby vám to napsala, myslím, že to nebude problém. Dáte mi to doporučení?" předstírala jsem klid, ale uvnitř mi srdce krvácelo. Už jsem věděla, o čem budu povídat na prvním sezení.