Být jedináčkem a bydlet na vesnici, kde je věkový průměr kolem sedmdesáti let, by bylo pro každé dítě asi utrpení. Ne však pro mě. Dětství jsem strávila obklopená knihami a sešity. Ruce popsané od propisek, nadšený úsměv na tváři a touha vstřebat co nejvíce informací... Nechápala jsem, proč někteří rodiče dávají svým dětem trest ve formě "zaracha", já domácí vězení brala jako odměnu, kdy mě rodiče nevykazují ven na vzduch se slovy: "Jdi se aspoň na chvíli proběhnout!"
pořád jsem tak trochu šprtfoto: K. Holá
Školní rok jsem trávila svým milým stereotypem: Do školy, ze školy, s radostí úkoly, nějaká cvičení navíc, četba knihy, luštění osmisměrek a spánek. Živě si pamatuji svůj ukřivděný pláč, když mi maminka kontrolovala úkol a tvrdila mi, že tu čárku mám špatně, neb před "a" se čárka nedělá. "Dělá! V tomhle případě jo! Já to vím!" Slzy mi tekly proudem nad nespravedlností světa a hloupostí mé matky. "To jsem teda ještě nikdy neviděla, čárku před áčkem," zakončila naši debatu a já s ní asi týden nemluvila, jen jsem ji demonstrativně ukazovala různé pasáže z novin a z knih, kde se tato záludnost objevila.
Na prázdniny jsem odjížděla na měsíc a půl do hlavního města za svými prarodiči. V baťůžku již napůl vyplněné Opakuj si o prázdninách, sešity, pera a knihy do zásoby. Děda i babička již nebyli nejmladší a jejich kondice tak tak vystačila na prohlídku památek, návštěvu muzeí a občasné plavání na koupališti. Jinak jsme dny trávili doma, čemuž jsem se nikterak nebránila. S dědou jsem nadšeně každý podvečer usedala k televizi a s napětím sledovala AZ-kvíz, Kolotoč i Riskuj!, babičku porážela v šachách i v žolících.
Má touha vzdělávat sebe a především ostatní přerostla v tyranii těch dvou dobráků. Denně jsem je nutila hrát mnou vytvořené vědomostní hry. Inspirována známým televizním pořadem jsem z kulaté krabičky od taveného sýra vyrobila imaginární kolotoč, jenž se točil kolem tužky zapíchnuté uprostřed. Na arších papírů formátu A3 jsem měla do detailu propracované schéma soutěže Riskuj!. Pečlivě jsem vybírala nejtěžší otázky z encyklopedie. Nevynechala jsem jedinou kapitolu - matematika, fyzika, medicína, historie, zeměpis... mí prarodiče museli znát vše. Nedočkavě jsem podupávala nohou a čekala, až se děda po obědě vyspí a já budu moci zahájit další díl soutěže.
Po prázdninách jsem si ale najednou neměla s kým hrát. Často jsem se snažila nalákat k nám domů nějaké kamarádky a spolužáky, ale po několika týdnech už ke mně nikdo přijet nechtěl. "Radši půjdeme ven, nechci se po škole znovu učit," vysvětlovali mi. A já zklamaně odcházela domů sama. Učila jsem se dopředu, četla jsem knihy pro dospělé, tvořila vlastní křížovky... Nic z toho mi ale nestačilo. Neuspokojovalo mě to tolik jako vzdělávání ostatních. Začala jsem si hrát na učitelku.
Vytvořila jsem si osm fiktivních dětí, žáků soukromé základní školy, jimž jsem se právě stala mentorkou, přísnou, ale kamarádskou profesorkou, která je nekompromisně hodnotí, ale zároveň si trpělivě vyslechne jejich problémy. Každý můj student měl svůj vlastní životopis, pocházel z bohaté či chudé rodiny, byl chytrý nebo vysloveně natvrdlý, někteří se zajímali o matematiku, jiným šla výborně angličtina. Každý den jsem je učila třem předmětům, nikoli ale dle učebnic ze základní školy. Ty nám nedostačovaly. Encyklopedie a odborné knihy byly vhodné pro naší úroveň.
Můj tlustý sešit zaznamenával docházku, probranou látku a hlavně známky. Zkoušelo se pořád. Za hloupé žáky jsem odpovídala naschvál špatně a v duchu se culila jejich nevědomosti. Chytří se naopak mohli blýsknout tím, kolik toho vědí, často jsem překvapila samu sebe, jak si pamatuji určité encyklopedické pasáže zpaměti. Hra na školu najednou přestala být hrou, ale mým druhým životem. Odseděla jsem si svých šest hodin v opravdické škole a už se těšila, jak změním roli a stanu se učitelkou.
Obklopená svými studenty jsem byla více než rok. Poté mě tato touha, obsese a dětská radost opustila a já si začala všímat, že práce učitele je víc a víc okřikování a vyhýbání se mokrým houbám a špendlíkům v židli, než výklad látky. Na to bych neměla. Ještě že moji žáci byli jen smyšlení a nikdy mi žádný naschvál neudělali. Měli ze mě totiž imaginární respekt.
