Každé malé dítě s jiskřičkami v očích chce navštěvovat zájmové kroužky. U chlapců převládá touha navléknout se do propocených trenýrek a utíkat ve snaze sebrat soupeři míč, puk a nebo alespoň čest. Dívky většinou otvírají svá ústa s mléčnými zuby v pěveckých sborech a nebo ohýbají těla v rytmu hudby. Talentovaní jedinci, jenž v pomatení smyslů počmárají pastelkami zeď, jsou záhy posláni do výtvarných kroužků, kde jsou z nich najednou umělci s velkou fantazií. Děti se zápalkami v ruce jsou za uši tahány k dobrovolným hasičům a milovníci výletů a tatranek jsou zas nastrčeni ke skautům.
Talent mi nemuzete uprit.
"Každé dítě musí chodit do zájmového kroužku, protože by se doma nudilo. Což jistě není dobré. Musí zapadnout do kolektivu a získat své první kamarády. Je to důležité pro rozvoj dítěte a jeho další osobnosti," vysvětlovala obrýlená psycholožka mé matce, zatímco já jsem si dole na zemi vesele prohlížela obrázkové knížky. "Když ona si nejraději čte," zmohla se na protest má maminka, aby mě ochránila od zkázy. "Na čtení bude ještě času dost, teď je důležitý kolektiv!" zdůrazňovala. "Najdeš si kamarády a budete si spolu hrát," mrkala na mě povzbudivě a mně se dělalo mdlo. Proč se s někým dělit o hračky? Proč trávit čas s nudnými dětmi? "Hlavně kolektíív!" křičela ještě, když jsme odcházely.
Doma jsem se natruc rozbrečela a schovala se pod stůl. Schopna vylézt jsem byla až po půl hodinové hře, kterou mí rodiče museli absolvovat vždy, když si mě chtěli usmířit. Jejich úkolem bylo hlasitě volat: "Kde jen ta Lenička může být?", bojácně se strachovat: "A nešla ona na nákup?" a pomateně pobíhat: "V ložnici taky není!". Já se zatím pohihňávala pod stolem a když mě přestala bavit jejich herecká etuda, tak jsem milosrdně vylezla a ozvala se: "Tady jsem!" "Tady je!" opakovali moji rodiče a mohli si jít konečně uvařit kávu na uklidnění.
Následovala rodinná porada ve snaze zjistit, co se mnou bude. Na papír se metodou brainstormingu (tehdy jsme tomu říkali Řekni, co tě napadne) napsal dlouhý výčet všemožných kroužků a klubů. Rovnou se vyškrtly veškeré sportovní aktivity typu tenis ("Vždyť by se do toho ani netrefila!"), vybíjená (By ji tam zabili!") a plavání ("Vrátila by se modrá!"). Zároveň mi byla zatrhnuta jakákoli umělecká záliba - výtvarné kroužky, keramika, šití ("Na to prostě nemá talent!") i pěvecký sbor a hra na hudební nástroj ("Když nemá sluch, cpát ji tam nemůžeš," argumentoval můj otec, zatímco jsem si nohou vyťukávala Beethovenovu Devátou).
Na konci seznamu zbyl baletní kroužek, který někdo zmínil jen tak z legrace. "Stoupni si rovně a zkus udělat holubičku," Vstala jsem a udělala holubiček nejmíň pět, ale vypadala jsem spíše jako slepice, co se pokouší vzlétnout. "To pude, to pude," liboval si tatínek. Za chvíli začínal v televizi fotbal. "Tak jdeme koupit piškoty," rozhodla moje maminka a k mému překvapení jsme místo do supermarketu šli k prodavači s vysokým hlasem a růžovou košilí. "Tobě se bude baletit jedna báseň!" pochvaloval si a nabízel mi i uplý růžový trikot. S plnou polní jsme mohly vyrazit na první lekci.
"Vůbec to neumí a navíc je absolutně neohebná," vysvětlovala moje maminka a učitelka se čtyřiceti kily se na mě úkosem podívala. "Kosti má ještě měkký, hubená je, to natrénuje," řekla a zkusmo mě ohnula dozadu. Zalapala jsem po dechu a koukala do stropu, zatímco ona vynakládala veškerou svou sílu, aby ze mě udělala most. Začala jsem brečet, ale to na ni neplatilo. Raději jsem se se sebou nechala vláčet sem a tam. Musela jsem dělat kotouly, válet sudy, zvedat nohy ke stropu a tvářit se u toho velice šťastně. Tvářila jsem se velice nešťastně, takže jsem byla poslána na lavičku. "Koukej se na ostatní, pak ti to půjde možná líp," nařídila mi instruktorka a utáhla si drdol.
Dvakrát zapískala a pak tleskala do rytmu. Všech deset dívek se dalo do pohybu, oči vykulené, tělíčka hubená. Stály na špičkách, zvedaly, nohy, ruce, lítaly, skákaly, odrážely se a tvářily se pyšně. Měly taky na co. Vypadaly jak labutě s těmi dlouhými krky a vysoko vyčesanými vlasy. Já se naopak hrbila na lavičce a snažila se být neviditelná. Pak mi to došlo. Musím se schovat. Hbitě jsem zalezla pod lavičku a tiše si přála, ať mě nechají na pokoji. Dařilo se mi to asi deset minut než se učitelka otočila, rázně mě napomenula a nakázala mi, ať to zkusím taky. To už jsem se vážně hystericky rozbrečela, zrudla a volala, že chci maminku. Instruktorka ještě chvíli bláznivě tleskala a pískala, ale já si nedala říct. Seděla jsem na té zemi ubrečená ještě dvě hodiny. Naštěstí jsem dostala do ruky knížku, abych konečně byla zticha.
