Jak jsem chodila do dramaťáku

Jako malé dítě jsem byla cvičenou opičkou, jež na povel před celým příbuzenstvem recitovala předlouhé básničky, zpívala veselé i smutné písničky a trhavě sebou škubala na všechny strany do rytmu popu i folklóru.

Stejně jako v cirkuse jsem byla odměněna potleskem a nadšeným voláním: "Bravo! Bravo! Bellissima! O-pa-ko-vat! O-pa-ko-vat!" Po vhození čokoládového bonbonu do mé věčně hladové tlamičky mohli moji rodičové směle pokračovat v drezúře. Stejně jako houba jsem do sebe vsakovala všemožné říkanky, popěvky, tanečky, lidovky a pohádky, se kterými jsem později excelovala na rodinných oslavách v přestávce mezi dezertem a odpolední kávičkou. Milovala jsem být středem pozornosti a užívala si neústale vzrůstající úspěch, ale přesto jsem toužila dosáhnout něčeho víc.

Na základní škole se mi otevřely dveře do dramatického kroužku, který vyučovala zapálená umělkyně, jež jakoby vypadla z Kouzelné školy: růžolící kulaté tváře, upřímné modré oči, neposlušné zrzavé vlasy a pytlovité hábity nadouvající se pod mohutnými prsy, několika břichy a širokými boky. Na pohled milá žena, milující děti, zábavu a divadlo. Přesto nebyl náš amatérský spolek takový, jako jsem si ho vysnila. Místo abychom v maskách pobíhali sem a tam, učili se nazpaměť role a diskutovali nad scénářem, seděli jsme v kroužku a hráli tichou poštu, abychom se naučili dobře artikulovat. Zatímco já po dvouletém logopedickém trápení s eR dokázala brilantně vyslovit každý jazykolam, moji spolupracovníci huhňavě drmolili, polykali konce slov, přerušovali věty dlouhým "éhm" a mluvili buď hrozně rychle, nebo naopak příliš pomalu. Když jsme po dvou měsících stále zůstávali u Popokatepetlu a pana Kaplana, co plakal v kapli, ztratila trpělivost i slečna učitelka. Rozhodla, že na vánoční besídce zahrajeme pohádku O dvanácti měsíčkách. Nejschopnější děti dostaly roli, ve které se mluvilo, nenadané se staly živými stromy, větrem a ohňem. Kreativní! Já jsem pro svou vyřídilku obdržela roli záporňačky Marfuši. Vcítila jsem se na sto procent a přidala i pár sprostých slov pro dodání větší autentičnosti. Premiéra a zároveň derniéra se vydařila, uslzení páni rodičové tleskali ve stoje, děkovačka trvala několik minut a nám se třpytily v očích slzy. Jak krásné to bylo - stát na prknech, co znamenají svět, i když to bylo jen v místním kultůráku. Samozřejmě jsem ten pocit chtěla zažít znovu.

I nadále jsem tedy šla za svým snem. Pilnou a vytrvalou prací jsem se dostala do dramatického kroužku druhého stupně základní školy, i když jsem chodila teprve do třetí třídy (!). Přišla jsem zrovna v půli rozehrané hry O Popelce. Role už byly zcela obsazené (a to výhradně dívkami - včetně mužských postav) a na mě zbyla jen neoblíbená povinnost přiblížit nesoustředěnému divákovi skoky ve hře. Ano, stala jsem se vypravěčkou. Velmi jsem si toho vážila a doma neustále předčítala text dokola a dokola. Trénovala jsem, kdy má přijít delší ticho pro napětí a kdy naopak budu muset zrychlit a dodat rozvleklé hře tempo. V den D na Vánoční besídce jsem byla vyfiknutá do světle fialové halenky (přesněji odstín lila) s flitry a černé sukně. Eleganci doplňovaly tělové punčochy v páskových střevících. Celá jsem se leskla, a to především na čele. Zpocenýma rukama jsem svírala desky a profesionálně se culila na publikum, které jsem neviděla, poněvadž na mě byl namířen červený reflektor. Jemně jsem si odkašlala a vykřikla: "O Popelce!" Dál už všechno šlo jako po másle. Scéna za scénou, potlesk a jemná úklona.

Byla jsem prostě talent, kde jsou ty časy. S příchodem na gymnázium byly moje herecké ambice zadupány spolu s touhou vystupovat před lidmi a předávat jim energii a radost skrz mé geniální výkony.