Jak jsem chodila do dramaťáku

Jako malé dítě jsem byla cvičenou opičkou, jež na povel před celým příbuzenstvem recitovala předlouhé básničky, pěla skočné i žalostné písně na přání a škubala sebou na všechny strany do rytmu samby i čači.

recitovani u vanocniho stromecku bylo moje!

Stejně jako v cirkuse jsem byla poté odměněna potleskem a nadšeným voláním "Bravo! Bravo! O-pa-ko-vat! O-pa-ko-vat!". Když mi do mé věčně hladové tlamičky byla hozena sladká odměna, mohli moji rodičové směle pokračovat v drezúře. Říkanky, popěvky, pohádky, rýmovačky, pohybové hrátky i každodenní chvilka poezie... Ničeho jsem nebyla ušetřena. Nasávala jsem do sebe lidové kulturní dědictví všemi póry a nadšeně předávala své umění dál ostatním. Byla jsem schopná se postavit v městské hromadné dopravě doprostřed uličky a spustit několika minutové zábavné představení, které končilo až po potlesku všech přítomných.

Na základní škole se mi otevřely dveře do dramatického kroužku, který vyučovala nadšená umělkyně s trpělivým úsměvem a chováním babičky Libušky z Kouzelné školky. Těšila jsem se jak blázen a den před první lekcí před zrcadlem zuřivě trénovala: "A - E - I - O - U - Y, A - E - I - O - U - Y..."  a pročítala základy scénického tance a stepu. Zklamání přišlo záhy, protože spolu se mnou se do dramaťáku hlásila spousta dětí, včetně těch, které si nebyly schopné zapamatovat tři věty a vyslovit je alespoň trochu srozumitelně. Kvůli nim jsme místo hraní seděly v kroužku a hrály Tichou poštu, abychom se naučily dobře artikulovat. Zatímco já po dvouletém logopedickém trápení s eR (hodiny a hodiny opakování slova tdnka) dokázala se svým jazykem, horním patrem a zuby neuvěřitelné věci od zvuku přijíždějícího auta po vrčení psa, ostatní polykaly konce slov, přerušovaly věty dlouhým "Éhmm..." a mluvily hrozně rychle, nebo naopak příliš pomalu.

Byla mi tedy nabídnuta spolupráce s dramatickým spolkem, do kterého chodili osmáci a deváťáci. Jak pyšná a zároveň nervózní jsem byla! Tam už se připravovala světoznámá pohádková hra Popelka a já se těšila, jak si střihnu nějakou vedlejší roli, všimne si mě nějaký slavný režisér a za měsíc budu pobíhat po prknech Národního. Byla jsem ale šoupnuta do nevděčné role vypravěčky, jež v třpytivé blůzce a elegantní skládané sukni stojí u mikrofonu a pomáhá divákům zorientovat se ve zmateném ději. Prý abych jim to nekazila. Zatímco ostatní se učili své role nazpaměť, zdokonalovali své kostýmy a cvičili správné kroky, já dostala do ruky celý scénář a měla přečíst pár fosforově zvýrazněných vět. Samozřejmě, že na premiéře sklidili úspěch jen herci a já zůstala opomenuta a byla považována za nějakou nápovědu.

V dětském dramaťáku se situace mírně zlepšila. Někteří již zvládali říct jednu souvislou větu a ze ztracených případů se staly živé kulisy. Schylovalo se ke hře O dvanácti měsíčkách a ke ztvárnění hlavní postavy byla zapotřebí Maruška. Zdálo se, že ta role je mi napsaná na tělo. Jsem přeci stejně skromná, milá a poslušná. Bohužel byla ale vybrána stydlivá dívka se zpěvným hláskem, protože má prý delší vlasy. Týden jsem se pak kolem ní plížila s nůžkami v ruce a nabízela jí, že umím plést slušivé copy. Včas jsem si ale uvědomila, že tudy cesta nevede. zahrát si mrchu Holenu bude určitě lepší! Žila jsem svou rolí, naučila se odsekávat, chodila s nosem nahoru a tvářila se zle na každého, kdo se na mě usmál. Pro divadlo vše, říkala jsem si, když jsem ztrácela své kamarády a rodiče mumlali něco o předčasné pubertě.

Premiéra byla ale zároveň derniérou, i když jsme všichni na školní akademii zazářili. Jedno oko v publiku nezůstalo suché a všichni tatínkové a maminky dojemně ukazovali: "Támhleto je náš syn, koukejte, jak mu ten kostým stromu sluší!".