Jakmile přede mnou stojí talíř s jídlem, začne mě svědět ruka. Ne proto, že bych chtěla popadnout příbor a pustit se do naplnění mého kručícího žaludku, já mám chuť vytáhnout mobil a zasadit mou snídani, oběd, večeři, svačinu a nebo dezert do čtvercového formátu. Přidat nějaký filtr, aby vynikly barvy, zaostřit, případně dodat více kontrastu. Napsat popisek a zveřejnit na instagramu. Proč se musím chlubit téměř s každým kouskem jídla, co plánuji sníst? Proč mám pocit, že ostatní lidi bude zajímat, jak jsem si naaranžovala dnešní pokrm?
snídaněLV aka instagramaddicted
Za svou zálibu, která přerůstá téměř v nemoc, se jako správný závislák stydím. Zároveň se jí ale nedokážu ubránit. I přes posměch okolí, nechápavý výraz a kroucení hlavy mé matky, otrávených obličejů a v sloup protočených očí přátel, kteří se ptají: "Už zase?", nemůžu přestat. Zaznamenávám si většinu toho, co sním, přestože nedržím dietu a ani nemám přinést svůj aktuální jídelníček doktorovi či trenérovi. Prostě mě to baví.
Mám ráda jídlo. Ráda vařím, ráda peču, ráda vymýšlím recepty z toho, co najdu ve spíži a v lednici. Ráda improvizuji a mám radost z nečekaně dobrého výsledku. Miluju společné stolování, krásně připravený stůl plný jídla, pití, květin a přáteli, kteří si nemůžou vybrat, co si dát první. Když jím spolu s ostatními, je mi trochu trapné ztrácet focením čas příliš dlouhou dobu, takže většinou jen jednou, dvakrát cvaknu. I přesto jsem terčem posměchu. Kdyby ovšem ostatní věděli, co předchází fotkám jídel, které konzumuji sama...
Většinou hledám správné světlo. Když je už slunce za okny, je nalezení místa o něco jednodušší. Následuji sluneční paprsky. Přitahuji stůl k oknu, pokládám na okno dřevěné prkénko na krájení, dávám talíř na zem na prkennou podlahu či jej stavím na jakékoli osvětlené místo a podestýlám utěrkou či jiným kusem látky. Ano, několikrát jsem již použila i kus svého oblečení. Pokud je za okny tma tmoucí, sestojuji pomocí několika osvětlení co nejpřirozenější světlo a přidávám více kontrastu. Fotka je sice horší kvality, ale nemohu si pomoct. Mám tak krásnou večeři, že ji prostě musím vyfotit.
Následuje natočení talíře do správného úhlu, přesouvání z místa na místo, tam a zase zpátky a ještě jednou blíž k tomu paprsku. Kde je ten paprsek? Vždyť tu ještě před chvílí byl! Pokládám vidličku či lžíci do správného úhlu, s mobilem se přibližuji nebo naopak ustupuji o krok dál. Pořád to není ono, říkám si a přearanžovávám talíř. Rajče více doprava, okurku spíš doleva, ten salát není moc fotogenický... Banán příště musím nakrájet na kolečka, kokos mám sice ráda, ale měla bych s ním šetřit, aby na fotce bylo něco vidět, arašídové máslo na fotce vůbec nevypadá jako arašídové máslo ale jako...
Na instagramu sleduji několik desítek lidí, kteří mají stejnou závislost jako já. Svým způsobem mě uklidňuje, že se ráno probudím a uvidím jejich snídaně. Mí instagramoví přátelé jsou stále naživu. Nic se jim nestalo. Asi bych se trochu začala bát, kdyby někteří z nich nedali fotku své snídaně na internet. Jsem v tom po uši stejně jako oni. Slintám nad jejich obědy, přeju jim dobrou chuť k večeři, obdivuji jejich fotky, inspiruji se jimi, vařím podle jejich receptů. Šesti z nich jsem se zeptala na pět otázek. Možná jsem hledala odpovědi i pro sebe. Proč tohle všechno děláme? Proč vystavujeme svoje jídla na odiv?
rozhovor si můžete přečíst v časopise Cinnamon, v němž vyšel i tento fejeton
