„Miláčku, neskákej do té silnice. Když budeš skákat do té silnice, mohlo by tě přejet auto.“ „Miláčku, říkala jsem ti, že jestli budeš skákat do té silnice, mohlo by tě něco přejet. Auta jezdí rychle!“ „Broučku, už po páté ti v klidu a trpělivě chci vysvětlit, že než přejdeš silnici, musíš se rozhlédnout. Bývala bych ti to vysvětlila ručně stručně, leč je to protizákonné. Proto chci říci: Do silnice se neskáče, musíš se vždy rozhlédnout. A touto výtkou tě rozhodně nechci nějak psychicky deptat. Znáš svá práva. Kdybych to přeháněla, číslo na polici máš v mobilu.“
kdyz te nemuzu proplesknout, budes stat u zdi. a nehrb se!(deviantart)
Jako malá jsem nikdy nebyla bita víc než to bylo nutné. Pamatuji si občasné pohlavky za moje drzé odpovědi (od té doby vím, že mamince se „ty vole“ neříká) a myslím, že jsem i párkrát dostala přes zadní část těla za svůj neuklizený pokoj. Nezanechala to na mě žádné vážnější následky, jak po fyzické, tak po psychické stránce. Právě naopak! Naučila jsem se mrštně uhýbat.
Přestože se mi vždy maminka snažila vysvětlovat, že uklizený pokoj je potřeba („Leničko, ukliď si pokoj.“ „A próóč?“ „Aby se nikdo neleknul, kdyby přišel na návštěvu.“), časem jí docházela trpělivost („Leničko, ukliď si pokoj.“ „A próóč?“ „Protože jsem to řekla!“). Pak už stačila jen kapka („Ukliď si pokoj. Máš tam bordel jako v tanku!“ „Ne.“) a veškerá komunikace selhala.
Nemyslím si však, že by mě fyzické tresty nějak polepšily, poněvadž když se kolem sebe rozhlédnu, vidím neuvěřitelný chaos z hrnků, papírků, kapesníků, oblečení, knih, propisek a maminku, která opakuje: „Mohla by sis uklidit pokoj.“ „No jo, no jo. Za chvíli.“ „Teď!“ „Mami!“ „Lenko!“ Možná mě nebila dostatečně tvrdě.
Všichni víme, že přivazovat zmodralé dítko k topení není správné, stejně tak jako zavírat nebožátko do sklepa/do psí boudy/do klece pro papouška. Ale výchovné plácnutí po ruce či snad střihnutí jedné za ucho nikdy nikomu neublížilo. Jak totiž jinak vysvětlit šílejícímu dítěti, které si umínilo vlastnit panenku/auto/nafukovací hrad, že vaše finanční situace to právě nedovoluje? Jak mu jinak vysvětlit, že na horký sporák se nešahá, že do silnice se zásadně nevbíhá, že na ulici se lidi zdraví a neříká se „Jé, ten byl vošklivej.“?
Tak mě napadá, jestli by neměl být zaveden i zákon na ochranu rodičů. Psychické týrání, které jim každodenně dopřávají jejich vlastní děti, je jistě hrozné. „Mamíí, já chci zmrzlinůůů.“ „Néé, já ještě nechci jít spát!“ „Maso nechci, nechciii!“ Měla by se vymezit jasná pravidla, která by se vyvěsila na ledničku, a podle nich by se řídila celá domácnost. A celou tu šaškárnu by kontrolovala paní Džamila Stehlíková.
Rodiče začněte stávkovat dřív než bude pozdě a vaši vlastní potomci vás budou posílat spát po večerníčku, zatímco oni se budou koukat na televizi s ovladačem v ruce.
