Po přednášce pana Georgije Iljiče Tošinského, otce nejrychlejších ruských jaderných ponorek, s ním udělalo Atominfo.cz ve spolupráci s portálem Technet.cz rozhovor. O tom, kým vlastně pan Tošinský je a čím se zabývá, nemá smysl se příliš rozepisovat, protože to najdete jeho vlastními slovy v samotném rozhovoru. Abych vás ale navnadil, uvedu témata, kterých se v rozhovoru dotkneme. Jsou to: dětství ve válečném Rusku, studia na přelomu čtyřicátých a padesátých let, utajení vývoje jádra, významné vědecké osobnosti té doby, dnešní věda a energetika, jaderné ponorky a nejaktuálnější téma - reaktory SVBR-100 (o nichž se můžete něco více dočíst v jednom z mých minulých blogů).
Zajímavé informace se ale můžeme dozvědět i v části, v níž se mluví o normách v jaderné energetice, které jsou podle pana Tošinského příliš přísné a mají negativní důsledky na jaderné odvětví. A právě část rozhovoru s tímto tématem bych si dovolil vypíchnout jejím zveřejněním. Celý rozhovor potom najdete zde.
Má SVBR-100 nějaké zásadní bezpečnostní výhody oproti stávajícím systémům? Pokud ano, v čem spočívají?
Tento reaktor má velmi silnou vnitřní ochranu. Znamená to, že samotný fyzikální princip jeho fungování je takový, že k těžkým haváriím toho typu, které známe z reaktorů chlazených vodou, nemůže nikdy dojít. Důvod je v tom, že chladicí směs olovo-bismut má jen minimální skrytou potenciální energii. Co to znamená? Je nestlačitelná, vře při velmi vysokých teplotách, nepotřebuje pro svou práci vysoký tlak, takže nepůsobí tak silně na stěny prvního obvodu. Není proto žádný důvod, proč by kontejnment reaktoru měl prasknout působením chladiva. Dále je chemicky inertní vůči vodě a vzduchu, na rozdíl například od sodíku. Díky všem těmto vlastnostem je vyloučena těžká havárie s únikem chladiva podle takového scénáře, jaký známe z reaktorů chlazených vodou. Únik chladiva je to nejhorší, co se může na jaderné elektrárně stát, protože palivové články, kde už jednou začala řetězová reakce, mají i po jejím ukončení určitý zbytkový tepelný výkon z rozpadu štěpných produktů. Pokud jej neodvedete, palivo se jednoduše roztaví.
Reaktor chlazený olovem a bismutem nemusíte chránit například před vznikem netěsnosti kvůli přetlakování nebo úniku vodíku. Nepotřebujete vnější ochranné systémy, které by kompenzovaly ztrátu chladiva, protože k ní nemůže dojít. Reaktory chlazené vodou je potřebují. Můžete je také učinit velmi bezpečnými, ale přijde vás to na mnohem víc peněz. Navíc pro neodbornou veřejnost skutečnost, že pravděpodobnost nějaké události je velmi nízká, například jedna ku deseti milionům, už po Černobylu a Fukušimě příliš neznamená. Můžeme je uklidnit jen tak, že havárie tohoto typu v principu nebude možná. Ale obecně je třeba říct, že za celou svou historii má jaderná energie včetně vojenských jaderných programů tisíckrát méně obětí, než je například obětí dopravních nehod.
Počítáte do toho i ty první roky jejího vývoje, kdy nebyla žádná pořádná ochrana?
Ano, samozřejmě. Jsou mnohem nebezpečnější z hlediska úmrtnosti obory, například hornictví. Jaderné technologie nejsou ani zdaleka ty nejrizikovější. Ale tou nejvíc nebezpečnou technologií je strach lidí.
Je pravda, že radiace není vidět…
Není! Nemá barvu, chuť ani zápach, navíc může vyvolávat mutace a působit na další generace přes geny. A lidé z toho mají paniku, a to i přesto, že například ruské limity pro ozáření jsou mnohem nižší, než jsou hodnoty, které mohou jakkoliv ohrozit lidské zdraví. To je mimochodem hodně špatné, protože pak naprosto nesmyslně vyhazujeme peníze, které bychom mohli využít jinak — například pro rozvoj skutečné medicíny.
Tak se vyjádřila řada odborníků (např. zde), že škody způsobené příliš přísnými normativy jsou větší, než všechny škody, způsobené radiací samotnou.
Mají naprostou pravdu. Je to někdy až směsné. Například u nás jsou přípustné dávkové příkony na jaderných elektrárnách jen o něco málo nižší, než průměrné přírodní pozadí. Přitom například v Mexiku a Brazílii jsou místa a obce, kde je stokrát silnější přírodní pozadí, lidé tam žijí a na nic si nestěžují. Mnoho lidí ve vysokých horských oblastech, kde je velmi intenzivní kosmické záření, se dožívá dosti úctyhodného věku. Takže jde o naprosté plýtvání.
Navíc je třeba zmínit, že určit vliv menších dávek radiace na lidské zdraví je obtížné. Existují výzkumy, které ukazují, že v malých dávkách je dokonce zdraví prospěšná. Četl jsem studii vědců, kteří zkoumali zdravotní stav dvou skupin myší, jednu ubytovali do prostředí zcela ochráněného od vnějšího záření, dokonce jim tam odstraňovali ze vzduchu radon. Druhá žila v úplně obyčejné místnosti. Myši ve sterilním prostředí byly častěji nemocné a dříve umíraly. Podle autorů té studie malé dávky radiace v podstatě trénují imunitu, přitom organismus není hloupý a škody způsobené zářením dokáže do určité míry opravovat. Proto všechny teorie «bezprahového působení», podle kterých je ionizující záření nebezpečné v libovolně malých dávkách, jsou úplně nesmyslné. Svět kolem nás je plný záření, například kosmického, a člověk se mu velmi dobře přizpůsobil.
