Můj gambler za milion! Aneb k čemu potřebujeme herny?

Podělím se s Vámi o skutečný příběh člověka kterého velmi dobře znám. Příběh gamblera, který začal postávat u blikajících obrazovek výherních automatů ve třinácti a dnes mu je právě Kristových třiatřicet let.

Píše se rok 1993. Nastupuje postkomunistický kapitalismus devadesátých let. Benevolentní přístup státu k hazardu je pouze jedním z projevů  tehdejší doby, kdy téměř vše je dovoleno v přirozené reakci na dobu, kdy mnoho věcí bylo zakázáno. Jeho rodiče se v té době rozcházejí za dramatických okolností. "Matka chlastá první ligu" je jeho stručné zhodnocení tehdejší situace. Je inteligentní, ale jaksi ponechán ve své pubertě osudu napospas. V té době se začínají všude objevovat výherní automaty. A kdo by nechtěl snadno získat nějakou tu korunu navíc? Je vlastně ještě děcko. S odolností vůči nástrahám řádově nižší než je odolnost běžného dospěláka. V té době ale o jeho skryté vášni vlastně nikdo nic neví.

Je mu osmnáct. Nemá dokončené základní vzdělání. Není ničím vyučený. Nějak se tou pubertou protloukl. Podařilo se mu sehnat práci. Lidově řečeno, chytil se. Je šikovný. Slušně vydělává. Má holku. Nechlastá. Nefetuje. Žije ve větším městě. Asi to dobře dopadne, říkám si.

Přichází drobné problémy. Rodina mu pomáhá. Protože boural s autem půjčeným od kamaráda a to nebylo pojištěné. Protože ho přepadli a ukradli mu větší objem peněz, tržbu z práce. Protože.... příběhů postupně přibývá. S nimi i objem peněz, které mu postupně půjčila rodina, kamarádi, zaměstnavatel. Bankovní půjčky, splátkové společnosti, lichváři, členové rodiny, to vše celkem za mnohem více než milión korun. Rozpadlé rodinné vztahy, napětí v práci, stres, beznaděj. Životní sny se vypařily. Přestože vydělá ročně skoro 300 tisíc čistého, přestože se tolik snaží, přestože těžce pracuje, mnohem více, než je běžná pracovní doba. Přesto je to pro něho beznaděj. Kde ty peníze jsou, říkáme si. Postupně vychází najevo, že jsou tam. V těch hernách. V těch výherních automatech.
Ke svým Kristovým narozeninám si dal dárek. Šel dobrovolně do psychiatrické poradny.
Je jedním z více než 40 000 lidí v Česku, kteří jsou závislí na hazardu. Dalších téměř 170 000 lidí je patologickým hráčstvím ohroženo. Není divu, když máme největší koncentraci hazardních přístrojů na světě a těmito přístroji jen za loňský rok proteklo více než 135 miliard korun. Není to neskutečné číslo? Více než třetina ročních výdajů tohoto státu na důchody.
Hazard není podnikání. Principem hazardní hry je obehrání důvěřivých. Hazard je čistá finanční spekulace. Hazard je neproduktivní činnost, kdy zisk jedné strany je vždy ztrátou druhé strany. V hazardu se peníze pouze přesunují z jedné kapsy do druhé. Hazard nevytváří žádnou hodnotu navíc, žádné zboží, žádné produkty, nic. Pravděpodobnost výhry je ve stroji vždy nastavena tak, že gambler nemůže dlouhodobě vydělat. Podnikatel v oblasti loterií nenese téměř žádné podnikatelské riziko, má však zaručen zisk, tomuto nízkému riziku zcela neúměrný. Není to důvod, proč je hazard v tolika zemích tak silně regulován a tak vysoce zdaněn?

Peníze prosázené v hazardu chybí v místní ekonomice. Naše obce a města by vypadala lépe, kdyby peníze naházené do automatů byly namísto toho utraceny u místních obchodníků a poskytovatelů služeb. Celosvětové statistiky uvádějí, že minimálně čtvrtina gamblerů si opatřuje peníze na hraní kriminální cestou. Nejčastěji podvodem, ale také krádežemi, prostitucí, prodejem drog. Gambler si půjčuje a ve spirále se zadlužuje. S tím úzce souvisí v této zemi velmi lukrativní obchod s dluhy a se zadluženým majetkem. Čím více je heren, tím více je hráčů. Čím více je hráčů, tím více je závislých. Čím více je hráčů a závislých, tím více je sociálních nákladů - podpora v nezaměstnanosti, podpora sociálně slabé rodině, léčba závislých, doprovodná kriminalita a další.

Není to dlouho co mají obce neomezenou pravomoc regulovat všechny druhy hazardních přístrojů na svém území. Od loňského roku ale také obce dostávají v rámci přerozdělování daně z hazardu do svých rozpočtů výrazně vyšší příjmy, než tomu bylo v minulosti. Je to takový malý legální úplatek ze strany organizátorů hazardu za to, že je obce a města na svém území trpí. Přijímat tento úplatek se však nevyplatí. V průměru se totiž prosází více než 20x tolik, než kolik přijde z hazardu do obecní kasy. K tomu připočtěme dlouhodobé sociální náklady, které násobně tyto "úplatky" převyšují.
Starostové stovek obcí to pochopili a hazard na svém území zcela odmítli. Čím více nás bude, tím lépe budou naše obce a města vypadat. Doufám, že se k nám připojí většina starostů a hazardu vyhlásí nulovou toleranci.