Ježčí masakr motorovou pilou….

    Není to tak dávno, co jsem  ráno, stejně jako každý jiný den, vyrazila se psem na pravidelnou  procházku. A hned před vchodem jsem se nestačila divit. Před domem se trojice chlapů, s aktivním sousedem v čele, všemožnými silami snažila zlikvidovat veškerou zeleň kolem domu.

A my ostatní, špatně informovaní, jsme se nestačili divit. Jenže my bydlíme v přízemí a tak se nás to týká, řečeno s trochou nadsázky, víc než těch ostatních. Proto jsem se rozhodla, že nebudu jen zírat a žádala jsem rozumné vysvětlení. Dostalo se mi jen odpovědi, že o tom rozhodli členové výboru a dle mého názoru tak trochu podle hesla „o nás bez nás“. A zatímco ostatní sousedé, zvyklí z dob, díky Bohu,  dávno minulých zbytečně nevyjadřovat svůj názor, zarytě mlčeli a pomalu se smiřovali s myšlenkou, že budou žít na golfovém odpališti, já se rozhodla jednat. A do boje jsem vytáhla ženskou zbraň nejtěžšího kalibru - svůj hysterický ječák. Zabralo to… Alespoň na čas, neboť se pánové rozhodli, že likvidační četu odvolají do té doby, než se  vše vyřeší.

    Byla jsem vděčná za poskytnutý timeout a rozhodla se jednat dál. Zbývající sousedy, kteří neměli potuchy, co se děje, jsem na stávající problém upozornila otevřeným dopisem zveřejněným na nástěnce v domě. Neboť zde už nešlo jen o nás a výhled do zelené koruny stromů. Pod křovisky, které měli v plánu „naši mocní“ vysekat, totiž žili ježci. Což většině samozřejmě ušlo, protože jak je každému dobře známo ježek žije bujarým nočním životem a to valná část obyvatelů naší ulice sedí doma před televizní obrazovkou.  A já je díky večerním procházkám se psem potkávala téměř denně. Na skutečnost, že zde nejsme jen my, jsem se pokoušela sousedy informovat právě formou otevřeného dopisu, ve kterém jsem orodovala za práva ježků. A tvrdě narazila. Pánové sice svolali schůzi majitelů bytů, ale hlavním důvodem byla zřejmě snaha vytknout mi mou aktivitu a dát mi najevo, jak jsem je svým počínáním urazila a jak moc jsem je zranila. A co to mám za manýry, psát otevřené dopisy, neboť nejsme v politice. A v ten moment jsem si uvědomila, že doba dávno minulá není zas až tak minulá a vyjádřit svobodně vlastní názor  se někdy nevyplácí. A taky jsem zjistila, že soused má kvalitnější hysterický ječák než já…. Mám co dohánět…

    Celá rádoby debata skončila kompromisem, že se před domem nechá jeden stříbrný smrček (druhý se jim povedlo vykácet) a za domem  (nám pod okny) jeden mladý javor. Ostatní se vyseká,  protože sousedovi to prostě pod okny vadí. Takže okolí dvacet let starého paneláku vypadá, jako by se tam čerstvě dostavělo. Všude bahno, téměř nikde kousek zeleně. A ježci? Od té doby je nepotkávám…..

   Takže nezbývá nic jiného než říct: Sbohem, ježku a litovat, že se mi nepovedlo zabránit ježčímu masakru motorovou pilou.