Veršotepárna - Vaše díla - Sonet 1c

Třetí a poslední várka vašich veršotepeckých děl tohoto týdne je zde. Veršotepárna je hraní si se slovy. Je soutěží sám se sebou i s ostatními.

Pro třetí kolo jsme vybrali jednu z nejkrásnějších básnických forem, kterou je sonet .

Soutěžních veršotepeckých děl nám i tento týden přišla spousta. Jsme opravdu rádi, že vás hraní se slovy tolik baví.

Ale pozor – tento týden je již po uzávěrce – která byla jako vždy ve čtvrtek v 17.00 hod. Později přijaté příspěvky již do soutěže nemůžeme zařadit. Děkujeme za pochopení.

Zadaná slova pro tento týden byla:

slunce les kytice škola klobouk

A teď už – jako obvykle -  pojďte číst a hodnotit.

--------------
#21
hledač
Sonet o absenci stínů
petrarkovský sonet

tahle krajina podivná zdá se mi,
tolik jasná, však něco v ní schází…
stromy, a barevné kytice v mlází,
ve křoví klobouk… jen stíny jsou zastřeny…

děti jdou ze školy, horkem zmámeny,
zvony hlásí půl třetí - až mrazí
z absence stínů, jež svět neprovází,
snad slunce vyhaslo - zčernalo sazemi…

to je jen krajina z dávného obrazu,
které předlohou stalo se snění
malíře – blázna, co opil se nad ránem

jen díky pití pak došlo k úkazu,
že žádné slunce nad lesem není -
omylem vyšlo snad někde za rámem
--------------
#22
Mladší bratr
Těžký život dobrodruha
sicilský sonet

Měl řídkou stolici,
tuhá však játra,
vydutou zadnici,
nateklá patra.

Slunce mu předloni sežahlo sítnici,
škola ho minula, stáhla ho chátra,
na hrob mu nosíme povadlou kytici,
v lese se po něm již dlouho pátrá.

Klobouk svůj uchopil,
smrdutý frak.

Načež se přiopil,
měl ji jak drak.

V lednu se utopil,
už je to tak!
--------------
#23
Markéta K.
Marné čekání
petrarkovský sonet

Na mechu jsem ti ustlala, můj milý,
kyticí malin šťastně zamávám,
až sluncem půjdeš ke mně sám a sám,
stokrát jsem ve snách viděla tu chvíli.

Ruce své měkké vztáhneš nedočkavě,
oči se vroucně tulí k očím mým.
Okamžik ještě, už tě uvidím,
jak vstříc mi kráčíš po zelené trávě.

Stíny už mizí, studánka se čistí,
jezevec líně kolébá se z mlází,
v soumraku dávno ztichl bzukot včel.

Z maliní začlo opadávat listí,
a les je tichý, milý nepřichází.
Že na něj čekám, vůbec nevěděl.
--------------
#24
Lubomír Stejskal
STUDENTŮV SEN
Sonet - shakespearovský

Jeho byl les a její tajná z cest,
do klína spadla zvadlá kytice.
Kdo koho stihne v mechu svést,
když vášeň násobí se v tisíce?
Žár slunce zdá se ledem být,
to láva vchází do rtů z úst.
Tu slast si nesmí nechat vzít,
bez ní je život troud i půst.
Nahotu skrývá v listí co první žena v ráji,
klobouk je číš, v ní réva z křišťálu.
Pozvedá zrak, rampouchy studu tají,
má v lůnu démant a ňadra z opálu.

V oparu bílá myš se zrána chichotá.
Čas rande s lahví do dna je školou života.
--------------
#25
SidneyK
Sonetka
shakespearovský sonet

Les je slovo první
umístíme snadno
Slunce je hned druhé
Zrovna nám zapadlo

Kytice je třetí
právě přimotána
Klobouk nám sem letí
slova jsou přec dána

Škola ještě zbývá
zůstat se tu bojí
K poučení bývá
proto v konci stojí

Milý pane Willy
Tak jací jsme byli?
--------------
#26
alesio
Polední kovboj
petrarkovský sonet

Jde klobouk prázdnou ulicí,
deštníky nepoznán,
jde pán
po dešti truchlící.

Nad hlavou slunce svítící,
kovbojem lidmi zván,
pán ran-
a věčně s opicí.

Když rozkvete les deštníků,
kytici posbírá
a dost.

V hospodě, "škole básníků"
pomalu umírá
ten host.
--------------
#27
HPh
Společenská
sonet (lentininovský)

Smí gentlemen pozvat mladou dámu
do lesa na procházku,
pozdě večer nebo k ránu
s kytící vznést otázku?

Smí gentlemen pozvat dívku samu
tak podobnou oblázku,
na víno a kus extra salámu,
za vejce a pomlázku?

Škola etikety káže, že
musí na to jít s kloboukem, ve fraku,
dokud ještě slunce nesvítí.

Jinak učinit to nemůže,
neb by dáma pod tíhou tlaku,
mohla použít jako zbraň kvítí.
--------------
#28
Palosino
Za Erbenem
shakespearovský sonet

Slunce zamávalo zpoza smrků
Jarní vánek lesem našlapuje lehce
Se jen ploužím a bolí mě v krku
Pšík, do školy se mi vůbec nechce

Suchar?, i když ráno nikdy nejím
U školy les rozkvetlých stromů
Kdo říkal, že klobouky pomíjejí?
Nevím, tuším, dávno, dávno tomu
 
Kytice a jehličí pletené dokolečka
Dneska už nepospíchám nikam

Tak. Poslední věta padla. Tečka.
Takovým kyticím se věnec říká

Snad raději čaj, než nic mnoha slovy
Klobouk a jdu k doktoru Erbenovi
--------------
#29
HPh
Budovatelská
sonet (petrarkovský)

Kdopak nám naučí děťátka
se v lese na slunci horkém
schovati pod kloboukem,
když škola na to je krátká?

Kdo jen dnes poučí robátka,
že proniká kosti morkem
žár a chlad, i jejich rouchem,
že nelže žádná pohádka?

Ať nefouká jim do uší,
ať nejsou zlá a hloupá,
ať mají srdce hořící?

Kdo nám to mládí poučí,
kdo na úkol si troufá?
Ten jistě dostane kytici.
--------------
#30
Dana Daňková
Jsem
(wordsworthovský sonet)

Jsem loukou sluncem prozářenou
Jsem kyticí, k níž přivoníš
Když nakláníš se blíž a blíž
Jsem láskou, milenkou, jsem ženou.

Jsem řekou s vodou rozbouřenou
Jsem lesem, v kterém bloudit smíš
Jsem chrám, kde vždycky najdeš skrýš
Než padneš s hlavou unavenou.

Tak pojď, mám klobouk plný snění
A kouzel, která zaručí

Že vše se na zázraky mění
Když máš mě ve svém náručí

Chci denně zažít okouzlení
A dělat, co se v škole neučí.
--------------
#31
Ivo Levis
Zpověď
petrarkovský sonet

Obývám dům, kam slunce nezasvítí,
kytici květů nemívám na stole,
zajít si nesmím do lesa, na pole,
a život, jejž teď vedu, není k žití.

Ze školy vyhnali mě kvůli pití
a mě ten vyhazov tenkrát nebolel.
S kloboukem do čela, v ruce pistole
vydělával jsem si na živobytí.

Takhle jsem několik krátkých let prožil,
jednou tu, jindy tam, volný jak ten pták,
pak spadla klec a já jsem před soudem stál.

Dnes sháním jed, který vpíchnout chci do žil;
temný jak cela má je v mé duši mrak,
protože nevím, kdo by mě litoval.
--------------
#32
Shane
Smutná vzpomínka
sonet shaneovský

Dnes zabloudil jsem na louku a do trávy jsem kles,
na dívku v bílém klobouku zas smutně vzpomínám,
kdes v dáli temně hučí splav a poblíž šumí les,
já často chodíval sem s ní, ale teď jsem tu sám.

My znali jsme se ze školy a byla láskou mou,
často jsme se milovali pod modrou oblohou,
psali jsme spolu úkoly, já srdce své jí dal,
pak krásných kytic bezpočet jsem pro ni natrhal.

Byla mé slunce zářící, rájem byl její klín,
vlasy po růžích vonící, hebké jak krásný sen,
když šli jsme spolu ulicí, tu vytratil se stín.

Měla rty s chutí od jahod a snad i od malin,
mně líbat je vždy přišlo vhod, hned zkrásněl mi můj den,
čas pádil jako o překot a co dnes o ní vím?
--------------

ANKETA

Hlasovat můžetezde