K oslavě Lásky pozvedám svůj hlas,

ať je jak sklenka ohnivého vína,

prostřený stůl, když touhou voní čas,

naděje, k níž se duše mocně vzpíná.

Ač někdy po ní přijde kocovina,

přec je jak pramen, který osvěží,

není to věru nikdy její vina,

když život vymkne se nám z otěží.

Kdo na prdeli v koutě sedí zas,

skrz naskrz mrzout je a kůže líná,

neví, že štěstí, co se skrývá v nás, má rádo slunce a ne místa stinná. Jen otrávenou číši připomíná, nevnímá kouzlo něžných protěží, had, jenž svlék kůži, pes, co smutně líná, když život vymkne se nám z otěží. Nebuďme jako zrna prostý klas, prach pustých cest, za nehty vlezlá špína, nezříkejme se hned života krás, nejsou v něm pouze místa nehostinná. Vždyť krásně voní smrčí, borovina, je tu vše, na čem vskutku záleží, proč mračit se jak nevybuchlá mina, když život vymkne se nám z otěží? A když už jednou život vzklíčil v nás, neskrývejme se před ním do věží, ať v srdcích našich nevládne jen mráz, když život vymkne se nám z otěží. SHANE

Zkusil jsem znovu vložit, co se mi tehdy z t