Vaše díla - Villonská balada 3b

Přinášíme Vám další várku vašich veršotepeckých děl tohoto týdne. Veršotepárna je hraní si se slovy.  Je soutěží sám se sebou i s ostatními.

Pro šesté kolo jsme vybrali opět lahůdku - byla to villonská balada.
Tentokrát to byl oříšek, ale nevzdali jste to.

Soutěžních příspěvků se nám přesto sešlo slušné množství.

Dnes Vám přinášíme dalších sedm příspěvků.

Jsme opravdu rádi, že vás hraní se slovy tolik baví.
---------------------------------------

Ale pozor – uzávěrka byla ve čtvrtek v 17.00 hod.
Později přijaté příspěvky již do soutěže nebudeme moci zařadit.
Děkujeme za pochopení.

Zadaná slova pro tento týden byla:
svět pramen květina lež kresba

A teď už – jako každý týden -  pojďte číst a hodnotit.

---------------------------------------
#7 c
Markéta K.
Vyznání
Villonská balada

Vždy říkali mi: jak se můžeš smát?
Dnes v našem světě není všechno bílé,
lež vládne tu a nedohlédneš cíle,
svých zítřků měla by ses obávat.
Až poznáš smutek, neštěstí a chlad,
zlobu, co na každého krutě číhá,
padne ti na ramena strašná tíha
a pramen štěstí začne vysychat.

Já ale vím, že Pán Bůh mě má rád,
ohlídá duše mému srdci milé,
bude stát při mně v každém dobrém díle,
abych se mohla stále radovat.
Mé svědomí je nedobytný hrad
a šťasten ten, kdo bez hříchu si líhá,
já nevěřím, že blízko doba číhá,
kdy pramen štěstí začne vysychat.

Když zjara poslední sníh začne tát
a květiny se z hlíny rodit bílé,
nepřipadá mi vůbec pošetilé
ty křehké květy vroucně zulíbat.
Jindy zas v slunci vidím lípu stát
a kresba světla po kmeni se míhá,
jen prosím čas, ať tolik neubíhá,
než pramen štěstí začne vysychat.

Radosti nechci, nemohu se vzdát,
vzdorovat budu každé temné síle,
bránit svou naděj do poslední chvíle,
až pramen štěstí začne vysychat.
---------------------------------------
#8 c
alesio
Kéž by
villonská balada

Na pláži moře severního
na podzim dívka čekala,
a vzpomínala na bližního,
kterého v moři potkala.
Až voda nocí zčernala,
zanechala té kresby.
A temná voda zpívala.
Svět to je samé "kéž by".

K prameni moře severního
dívka se nocí vydala,
by za dobrodružství námořního
bližního svého poznala.
Květina zvadla bezmála,
sama jak hřebík ve zdi.
A dívka nocí volala.
Svět to je samé "kéž by".

Jako z románu moderního
za sebe sama se vdávala,
a okouzlena lží, tou knihou,
sama sobě se vzdávala.
Severním mořem plavala,
křičeli na ni:"Vy dvě lesby!"
Až na ostrově přistála.
Svět to je samé "kéž by".

Ostrovy moře severního
jak na obloze hvězdy
jsou touhou času večerního.
Svět to je samé "kéž by".
---------------------------------------
#9 c
Chimmychanggaz
Namaluju
Villonská balada

Namaluju tužkou Tebe,
ač nejsem malíř portrétů.
Inspiraci mi dá nebe,
čerpat smím i z jiných světů.
Jsi květina plná květů.
Jsi pramen co zurčí z kopce.
Výtvor pak mám v cukuletu.
Výsledkem je kresba srdce.

Namaluju tužkou sebe,
ač nejsem perla estétů.
Bůh ví co mou ruku vede.
Lež a pravda jsou v střetu.
Maluju na etiketu.
A jde mi to vcelku hladce.
Velká podobnost pak je tu,
výsledkem je kresba srdce.

Namaluju těla obě,
ač zrovna nejsou v konventu.
Ty jsi ve mně a já v Tobě,
v tom se prostě nespletu.
Tužkou čáry propletu,
pak vystínuju štětcem.
A co že zas držím tu?
Výsledkem je kresba srdce.

Nemaluju v této době,
mé ruce mají plno práce.
Těla proplétaj se v sobě,
Výsledkem je kresba srdce.
---------------------------------------
#10 c
Antonín Robin
***
villonská balada

Jeden, pouze jeden je svět,
Tobě, nám, šitý na míru,
Každý nám může závidět
Naši víru v moc vesmíru,
Kde lež je jen kus papíru,
Leží tam, kde svět začíná,
Roztahuje se nadmíru,
Jak býlí s jménem květina.

Jak mohou lidé nevidět
Ten pramen výzvy ke smíru
A jen se vracet stále zpět
K dveřím, přivřeným na škvíru,
Sedět jak moucha na sýru.
Tak nějak kresba začíná,
Žel, na špinavém papíru,
V němž byla kdysi svačina.

Ach, ještě jednou uvidět
Ten vzácný kousek vesmíru,
V němž údajně skryt náš je svět,
Ten svět nám šitý na míru,
Vidím ho s vrchu Pamiru,
Tam končí. Dole začíná
Rejdištěm modrých motýlů.
To je ta pravá příčina

Proč tady je jen jeden svět,
Proč slunce na noc zhasíná.
Proč měsíc nám chce závidět,
Proč země je tak nevinná.
---------------------------------------
#11 c
Shaana
Budeme zase písně zpívat
(villonská balada)

Náš svět je místem plným lží
Ty žízníš přímo u pramene
Za obzorem se blýská hřmí
Most z duhy to nepřeklene
Pak až se bouře přežene
Květiny začnou ožívat
Hned na chmury zapomenem
Budeme zase písně zpívat

Je po dešti jen trochu mží
Malíř kresbou připomene
Tu o které stále jen sní
Vlk beránka nedožene
Zanechme tváře kožené
Doma... Pojďme se usmívat
Je to tak lepší - Ne že ne
Budeme zase písně zpívat

Slunce nad mraky zvítězí
Kdo nemá srdce z kamene
Ten ví v čem krása nevězí
I když má city zjitřené
Život není jen břemenem
Tak proč si ho neužívat
Zapal svou duši plamenem
Budeme zase písně zpívat

Bude nám dobře hudba zní
Přijďte se na nás podívat
To je to naše poselství
Budeme zase písně zpívat
---------------------------------------
#12 c
Gabriela Triniti
Pramen
villonská balada

Hluboko ve skalách za nocí
co celý svět zahalují
žije tam oheň planoucí
a smaragdový mech bují
Tam tajemný pramen ožívá
když černé mraky plují
a jáma lži v světě zahnívá
kde démoni pikle kují
Však ve skalách pramen čirý - zurčí a ožívá

Když květiny v úzkosti tonoucí
krásu svou zahalují
jich těla bílá vadnoucí
jak mraky nebem plují
Ach smutno přesmutno tu bývá
kde lidé se nemilují
Jen v tmách oheň divoce hořívá
mechy se pohupují...
A ve skalách pramen čirý - zurčí a ožívá

Namísto lásky - spáry moci
cejchy své vypalují
a světem táhnou slepí otroci
dědictví prokleté zůstavují
Však do nitra skal oheň se ukrývá
těm co ho objevují
jak dávná kresba tajemství odkrývá:
člověk a Bůh se spojí
A v srdci pramen čirý - zurčí a ožívá

Hluboko ve skalách oheň je planoucí
do nitra lidí se ukrývá
Hoří tím více za nocí
kdy pro svět láska už nezbývá
Pak v srdci pramen čirý - zurčí a ožívá
---------------------------------------
#13 c
Shane
Já napil jsem se z pramene své touhy
Villonská balada

Já napil jsem se z pramene své touhy,
o štěstí snil jsem, světě plném krás,
že vládne lež, já opět na čas dlouhý
pozapomněl, šťasten se cítil zas.
O kraji snil jsem, kde nevládne mráz,
růže bez trnů nikdy nezvadne,
květina lásky zas rozkvete v nás,
Músy nám vnuknou věci záhadné…

Jako kalina uprostřed své strouhy,
světec, co shůry slyší božský hlas,
kresba, co vznikla za okamžik pouhý,
duha, co po dešti se klene zas,
obilný stonek, co nese svůj klas,
tak nějak člověk hned si připadne,
když nese k ústům svého štěstí máz,
Músy nám vnuknou věci záhadné…

Život zdá se být krátký nebo dlouhý,
dle nálad, které právě sídlí v nás,
tu pány jsme, tu cítíme se slouhy,
co otročí citům, když jejich hráz
staví se proti našim plánům zas,
vzepřem se či řeknem jen: Sbohem sne?
Když promluví k nám inspirace hlas,
Músy nám vnuknou věci záhadné…

Bude silnější ten hlas naší touhy,
či přání v zapomnění upadne
a z vizí krásných zbudou jenom šmouhy?
Músy nám vnuknou věci záhadné…
---------------------------------------

ANKETA
Hlasovat můžete ZDE