Deník z Če-chanu Den 64 - I na mě sáhla!

Takže já. Ráno jsem zavezla děti do školy, i srnec nás u cesty pozdravil… a když jsem přijela domů, našla jsem si v podpaží bolestivou bouličku. Rakovina. Umřu. To, čeho se nejvíc bojim. Nechám tu děti, budou vyrůstat bez mámy.

Zrovna moje šikovný milovaný dětičky, chudinky. Chvíli jsem se litovala, chvíli jsem si představovala všechnu tu hrůzu, co mě čeká a že raka určitě zrovna já statečně neporazim. I smrtelnou postel jsem viděla a trochu o pohřbu popřemýšlela. Moc to neřešte, dejte mi ty nový zelený šik šaty, co jsem si nedávno ušila a nechte mě spálit. Je mi jedno, kde budu… Pro jistotu jsem budoucí rubáš i vyžehlila, ať to maj připravený. Znáte chlapy... Podrobné detaily ještě domyslim. 

Chvíli jsem si porochnila i v pocitu zadostiučinění. Teď, co budu smrtelně nemocná, mě konečně budou mít všichni rádi. I ti nevděční příbuzní určitě přilezou, aby se omluvili a uvědomili si, jaký poklad ve mně mají. Úplně mi to připomnělo, jak jsem přibližně v pěti, šesti letech chtěla mamince zabránit, aby odešla večer navštívit oblíbenou hospodu a nechala mě tak doma samotnou. Skočim z okna, jestli odejdeš! Triumfálně jsem nadhodila, abych mámu dojala a přiměla k lítosti nad mým truchlivým osudem a k očekávané reakci ze zahraničních filmů: Nikdy tě neopustím! A co myslíte? Máma náročnou rodičovskou situaci vyřešila s klidem sobě vlastním, nenechá se přece citově vydírat! Dala mi na zadek a šla. A co myslíte že já? No jasně, neskočila...
Rozhodla jsem se, že nebudu gůglit. Nenachytam se na základní chybu každýho, kdo má nějakou nemoc. Začne hledat po internetech, najde různý příznaky a je hotovo, hned je má taky. Zahrála jsem si na kytaru, dokud mi ruka ještě funguje. A pak jsem si to šla najít na webu. "Bolestivá bulka v podpaží". Příznak probíhající infekce, rakovina nebolí. Aha.
Takže ty šaty do společnosti zase nevyužiju. Naštve. Něco na mě vlezlo. Škrábe mě v krku a cítím to na plicích, je mi zima. Zůza měla stejnou chorobu včera, ovšem bez nádoru. Tak předpokládám, že se zítřka dožiju ve zdraví. Ale kdyby ne... Mám to už vlastně tady naštěstí sepsaný.
Musím uvést na pravou míru svůj včerejší hoax ohledně obyčejné chřipky (jak my odborníci od kompjůtru říkáme sezónní). Prý se u nás tentokrát naočkovalo rekordní množství lidí, můj unavený mozek je zjevně totálně mimo. Takže teorie, že chřipka nebyla, protože nebylo očkování, neplatí. Jsem ráda. Byla to už hodně konspirační úvaha i na mě. Kamarád psal, že vystrašených zájemců bylo tolik, že se ani na každého nedostalo. Úplně je vidim. Houfy staříků a stařenek rvoucí se o místo ve frontě na vakcínu jak o právě zlevněné máslo v supermárketu. Šťouchají do sebe lokty, mlátí se fofrklackama... Radost pohledět.
Mám ve všem tom zmaru nakonec i trochu slavnostní náladu. Už příští pondělí, tedy za týden, si budu moct dojít koupit nitě do šicího stroje!!! V Emerice prej všichni přes karantény ztloustli a tak mají teď čerstvě otevřené obchody s oblečením žně. Tlouštíci vyrazili nastřelení v minioblečcích houfně nakoupit o několik čísel větší oděv. My se Zůzou teda rozhodně zamíříme do oblíbeného pánského obchodu. Na tyhle věci se tu nějak nemyslí. Spodní prádlo (nebo v našem případě spíš horní prádlo) přes internety nekoupíte. To se musí vyzkoušet. Já šla totiž proti zámořským trendům a za lockdowny jsem zhubla. Celá.
Moje problémy na američanovo hlavu!
Covidu zmar!