Deník z Če-chanu Den 61 - Co vyteče z nás?

Hřejeme se u ohně, chlapi hrají na kytary a zpívají. Nesnáším odrhovačky, ale těmhle třem to dohromady fakt hezky zní. Vítr vane pouští.. Kdy naposledy jsem slyšela živou hudbu? Kromě té, kterou si sama zahraju na kytaru? 

O vánocích. Trhy byly zrušené, ale na náměstí v Budějicích u stromečku hrála na housle holka o trochu starší než naše Zůza. A pak se tam objevil ještě Džubox. Muzikanti z Malého divadla, schovaní v upravené dodávce a venku milý veselý nastrojený pán. Vyvolával, že stačí navolit písničku z nabídky a hygienicky ukrytí hudebníci vám jí zahrají. Auťák se pohyboval v rytmu hudby a já utírala slzy dojetí. Taky jsem byla někdy v lednu na super tajné zkoušce kapely jedné známé. Nic víc. Jo a Zůza vlastně doma cvičí na piáno a Bětka na flétnu... Bych zapomněla.

Všimli jste si, že živé hraní člověka sytí tak nějak vnitřně, hluboce, docela jinak než když si pustí rádio? Ale teď kulturu nikdo nepotřebuje, umělci jsou opovrhováni a posíláni za kasu do Kauflandu. "Deset rohlíků a jeden chleba, pane Klus. Platit budu kartou..."
Ani školy nejsou potřeba, stačí nám přece obrazovky.

Banda dětí různého věku pobíhá kolem nás, prolézají neuvěřitelně romantickou zříceninu domu, přitloukají nastrojenou májku k vysokému pařezu, pečují o šnečí farmu, kopou do míče... Jsou šťastné, zpocené, zažívají, jsou... Povídáme si s maminkou Kubíkova kamaráda. Je třídní šesté třídy na malém městě. Druhou takhle milou, starostlivou a o všechny kolem sebe pečující osobu, asi neznám. Přesně takovou učitelku bych přála svým dětem, až budou na malotřídku moc velké.
Teď civí tři dny v týdnu šest hodin denně do černých obdélníků na obrazovce. Online výuku nemají povinnou, proto děti nechce nutit pouštět si kamery. V březnu už měla opravdovou depku z věčného přednášení do zdi, myslela, že takhle už to dál nedá. A šesťáci, jako by vycítili její nešťastné rozpoložení, snad se i domluvili a v jednu chvíli si všichni zapnuli kamery a oblíbené kantorce se ukázali. Byla tak dojatá, že myslela, že se rozbrečí. Ustála to.

Jiný den si žáci přečetli nesmyslné vyjádření jakéhosi chytrého pána, že letní prázdniny by se měly zkrátit o měsíc. Aby se dohnalo, co se díky zavřeným školám zanedbalo. Když začala online výuka, paní učitelka v první chvíli vůbec nechápala, co se děje, nedokázala si vysvětlit, co z obrazovky vlastně slyší. Hukot, podivné zvuky. Za chvíli jí došlo, že děti mluví jedno přes druhé - o prázdninách jezdíme na dovolenou, k babičce, nebudeme se už učit, to nejde! Zoufalství z dětí tolik zkoušených drastickým omezením jejich životů vytrysklo v jediném děsivém okamžiku.
Vysvětlila jim, že nic takového nehrozí a slíbila, že až to půjde, udělají skutečný, reálný výlet. Vyrazí do přírody, kamkoliv. Společně. Od té doby se v jejích hodinách řeší hlavně ta výprava. Děti jsou plné plánů, naděje, očekávání, že zažijí skutečné dobrodružství.

Přemýšlí o tom, že až se jednou školy otevřou, nebude ze začátku vůbec učit, bude jen s dětmi řešit pocity, pečovat o jejich psychický stav. Ale sama už nevěří, že tento školní rok ona vytoužená chvíle vůbec nastane. "Úplně se o nás přestalo mluvit. Nikdo už návrat starších dětí do škol vlastně neřeší..."
Pravda je, že ani velmi pozorný sledovač zpráv a pravidelný čtenář internetových médií neví, co je zakázané a co dovolené. Naprosto nikdo už se v opatřeních nevyzná. A naprosto nikdo už asi nevěří, že za 14 dní se otevřou všechny obchody, jak je nám slibováno. Indická mutace už prý dorazila do Prahy. A to ještě není všechno, máme tu navíc i dvojmutace nigerijsko-britskou a britsko-floridskou. Takže takhle to vidím já. Teď rozvolníme, trochu a opatrně, pak se zjistí, že jsme si to popíjením na čarodějnice zase pokazili a čísla půjdou nahoru. A tak se zase šrouby pěkně utáhnou. To všechno už tu bylo.
Nejlepší olej dávají olivy pod tlakem. Jsem zvědavá, co vyteče z nás... A našich dětí...
Covidu zmar!