Deník z Če-chanu Den 20 - U nás by žít nemohli

Na velkou túru po katastru obce jsme se vydali a dokonce i s dětmi (= jsem dobrá máma). Ovšem do poslední chvíle to nevypadalo, protože jsem prakticky prospala odpoledne (= jsem špatná máma). Došli jsme ještě před setměním. 

A máme plán - necháme se zavézt do vedlejší vsi a budeme sbírat odpadky ve škarpách. Přispějeme svým drobným dílem k záchraně planety. Jestli se ovšem vykopeme a nedáme jako vždy přednost lenošení na gauči, no...

Na zpáteční cestě jsem potkala pana souseda, zapovídali jsme se. Teď aktuálně řešíme téma větší než covid. Bojíme se Pasquala! Divokého prasete, které někdy před rokem adoptoval. Vypiplal si ho od mimina a má ho místo psa. Oproti psovi má pašík tu nevýhodu, že je výrazně větší, o hodně hůř poslouchá a o hodně líp běhá. Přesněji řečeno, lítá jak splašenej. Navíc má prý rád ženský, šmejdí jim mezi nohama. Roztomilé, že? Naše děti se teď kvůli němu bojí chodit za barák, protože nedávno prasátko honilo kamarádku na koloběžce a pan soused teď rád dává k dobru legrační historku o tom, jak uháněla a děsně nahlas řvala. Já tenhle humor nějak ne a ne pochopit. Takže potkat divoký prase = nechceš. 

Vyzvídala jsem, jestli ví o někom, kdo by ve vsi na virus zemřel. Náš pan soused je sázka na jistotu, nejspolehlivější černá kronika široko daleko. Co se kde špatného šustne, hned to ví a hned vám to rád poví. Nic si nenechá pro sebe. Nikoho, kdo by měl komplikovaný průběh covidu nebo dokonce zemřel, nezná. Prý jen jeden asi 80 letý pán skončil v nemocnici s velmi vážnou reakcí na očkování. Zanadávali jsme, jak to všechno zkrachuje a kam ten svět spěje (to už je kolorit) a pak se zmínil, že jeho zeť otočil u Zborova auto na střechu. A je to tady! Chápete, jak je tohle pravděpodobný? 
Ten pán v autě, které se kousek před námi vjelo do škarpy, byl jeho dcery manžel. A tak jsme se dozvěděli konec příběhu. Byl v autě opravdu sám a zdravotně je v pořádku, za odtah zaplatil 3500 Kč a vrak šel rovnou do šrotu. Ptám se ho, kolik mu zaplatí majitelé vlčáka, kterému se vyhýbal. Odpověděl, že ty lidi se nenašli, takže nic. A my je tam viděli, určitě šli směrem k místu nehody. Takže oni zavolali psa a zmizeli, aniž by zjistili, jestli se jejich zaviněním náhodou nestalo něco vážného, nabídli svou pomoc nebo zaplatili odškodné... Chápu je, ale na druhou stranu vlastně ne. 

Přiznám se, že v době svých řidičských začátků jsem také párkrát ťukla do stojícího auta a odjela. Takže se dokážu vžít do toho strachu a nechuti něco řešit a nést následky... Ale tohle mi připadá nějak za čarou. Sestra mi vyprávěla příběh kamarádky, která se nabourala s dvěma malými dětmi do stromu. Zastavil pán a zeptal se jí, jestli potřebuje pomoct. Ona, jak byla v šoku, odpověděla, že ne. Tak pán odjel. Je to prý deset let zpátky a pořád z toho má trauma, protože nikdo jiný už nezastavil a pomoc si nakonec musela zavolat sama. 
A další, naprosto neuvěřitelný příběh, zažila moje ségra. Na hlavním tahu do Jindřichova Hradce viděla z auta malinkou holčičku, asi dvouletou... Auta kolem ní projížděla, vyhýbala se jí. Nikdo nezastavil. Sestra ano, vzala malou do náruče a šla do přilehlých zahrádek hledat, odkud dítě odešlo. Rodiče opravdu našla, stačila chvilka nepozornosti...

Říkám si, co to v nás je, kam se pořád tak ženeme? Děti včera koukaly na dokument o přírodě v Indii. Mluvili tam o migraci slonů a o tom, jak už jsou místní zvyklí a zastaví provoz klidně na hodiny, pokud sloni potřebují projít. Mají díky svému náboženství absolutní úctu ke všem živým tvorům. A mají čas.
U nás by sloni žít nemohli, tím jsem si naprosto jistá.