- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Já myslím, že by to asi chtělo najít nějaký sport, který by bavil nejen Vás, ale i dceru, protože kolo ji evidentně nebere. Já jsem taky jezdila s mámou jako dítě na kole, ale jen kvůli tomu, že ona chtěla, mě samotnou to prostě nebavilo, bála jsem se, že se na tom zabiju a dnes ani kolo nevlastním (a nechybí mi). Zato lyže, to vždycky bylo moje a v zimě jsem se svazích vyřádila
Téma je to tedy každopádně zajímavé a Váš článek mě zaujal.
pardon, vypadlo mi "na" v předposlední větě
Taky jsem se tomuto tématu věnoval, když byl můj prvorozený syn ještě malý. Z genetického hlediska, tedy aspoň přinejmenším z poloviny bych očekával, že nebude mít k radosti z pohybu daleko. Dávno jsem se smířil s tím, že jablko padne někdy hodně daleko.
Na druhou stranu jsem také často přemýšlel o tom, jak to navlékl náš táta s mámou, že jsme se ségrou nikdy nezapochybovali o našem předurčení ke sportu a vždy jsme se nechali zdravě vyprovokovat k zápolení ve všem a všude.
"Asi v tom bude nějakej háček"
Asi :-D Ale je pravda, že občas se zase naopak geny neskryjeme, i když by to bylo na místě. :-D