Začíná to jedním telefonátem a končí... dvojčaty?!

Těhotenství po třicítce: když nevíš, co čekáš – ani jestli budou dvě, jedno, holka, nebo kluk. Ale víš, že z toho bude příběh.

Asi týden po svatbě jsme dostali ten nejhezčí dar. Ne, nebyl zabalený, ani se nevešel pod stůl. Byl neviditelný, a přesto úplně nejvíc. Já si šla jen tak na preventivku. Jenže zároveň mi nebylo úplně nejlíp, asi ještě stres ze svatby, říkala jsem si. Všechno pomalu doznívalo.

Šla jsem do kavárny a cestou zvoní telefon.

„Dobrý den, mluvím s paní Malou?“

„Ano…“

„Moc gratuluji, jste těhotná!“

A svět se zastavil. Jen já, moje slzy a pocit, že právě začíná něco obrovskýho. Volám manželovi, který byl zrovna v autoservisu. Tak mu aspoň píšu zprávu: Jsem těhotná! ♥
A touhle větou se začal psát náš příběh. Příběh nás tří.

Jestli vám to zatím přišlo roztomilý a romantický, tak si nasaďte pásy. Protože těhotenství po třicítce je trochu jako jízda na horský dráze... bez brzdy.

Vše se samozřejmě neobešlo bez keců, že proto byla ta svatba tak rychlá. Svatba rychlá byla, ale o dítěti se nevědělo.

Když je vám 35, přistupujou k vám doktoři jako k pradávné relikvii, která omylem otěhotněla. Sama jsem se přistihla, že počítám, kolik mému dítěti bude, až půjdu do důchodu. Chyba.

A k tomu milion doporučení:

Byla jsem objednaná na kontrolu, ptali se na plno otázek, nesměla jsem víceméně nic dělat: nepijte alkohol (jako kdybych denně chtěla klopit flašku prosecca), vyhněte se určitým jídlům (já se mám vyhnout nějakýmu jídlu?), nedělejte prudké pohyby (to vážně řeknou někomu ve znamení střelce?), necvičte (konečně něco rozumnýho), choďte ale na procházky (jistě pro kávu), pijte hodně vody (to bude největší výzva), bacha na tu kávu a čaje (snad se jich dítě nelekne), ale hlavně se nestresujte (nic lehčího nemáte?). Takže jste v tu chvíli v prdeli, protože nevíte, jestli vlastně můžete dýchat a jestli dýcháte správně.

A pak ten první ultrazvuk.

Sedíme s manželem v ordinaci, já si poklepávám prstem o nohu, doktor se usmívá, zapíná ultrazvuk… a najednou mu začne na mobilu řvát Papa Americano. Ordinací se rozlehne disko a já vyprsknu smíchy. Doktor se přidá. Já začla řvát znovu, to potom, co jsem zjistila, že ultrazvuk nebyl potřený gelem. Spíš vysvětlení pro chlapy – co drhne, to nejede. No nic. A pak nám ukáže, kde bije srdíčko. To byl moment.

Potom jsme vyvalili oči znovu, když doktor letmo prohodil, že počkáme na příští setkání, protože nepozná, jestli bude dítě jedno anebo zda čekáme dvojčata.

Takže takhle to všechno začalo. Jeden telefonát, dvě kočky, tři slzy štěstí a… možná dvě srdce?

Rozhodli jsme se, že si uděláme svatební cestu. Romantika jak hrom. A protože jsme věděli, že nechceme žádné dálavy, lety a přestupy, padla volba na maringotku. Jo, čteš správně. Ale pozor – glamping, ne cirkus. V překladu: nocleh jako v přírodě, ale bez toho, že tě něco štípne do zadku nebo že musíš čurat do křoví.

Bylo to super. Na kraji lesa, s výhledem na rybník, kolem běhaly srnky jak z pohádky, uvnitř stylový interiér, venku terasa jako z Pinterestu – světýlka, svíčky, ticho a klid. Všechno by bylo jak z katalogu „útěk před světem“… kdyby léto nedostalo nápad naposledy zaútočit. A to stylem „stín 35 stupňů, držte si plavky“.

A tak přišel moment, který bych mohla nazvat… no, nechme to tak, jak to bylo: Z naší třídenní svatební cesty bylo doslova hovno.

Dostala jsem buď střevní chřipku, nebo úpal. Těžko říct. Faktem je, že jsem trávila dny střídavě na záchodě a v křečích na gauči s mokrým hadrem na čele. Manžel v šest ráno hledal nejbližší civilizaci, aby mi přivezl colu a rohlík – jediné, co jsem zvládla pozřít.

Kdy to přešlo? Samozřejmě v autě cestou domů. Klasika. Ale i tak – zážitek to byl. Originální. A přesně takový, jaký bych čekala od nás dvou. Protože co si budem – kdyby to bylo všechno dokonalý, nebyl by to náš příběh.

Po pár dnes jsme byli na velkém ultrazvuku, kde nám doktor napsal na papírek, zda čekáme holčičku nebo chlapečka. Chtěla jsem to mít jako překvapení, předat někomu papírek a podle toho naplnit balónek růžovými nebo modrými konfetami a abychom ho s manželem propíchli. Ten balónek! Doktor řekl, že na 90% si je jistý.

Tak jsme udělali show, bouchli nad hlavami obrovský balónek a všude růžovo zlaté konfety. Už jsem viděla, jak dělám každý den pletený culíky.

Neradujte se dlouho, při dalším velkým ultrazvuku, kdy už jsme byli klidnější jak břicho roste a vše je fajn, doktor povídá: Teda to je ale pěkný kluk.

,,Cože to je?“

,,Pěkný chlapec.“

,,Jste říkal, že je to holka?!“

,,To jsem říkal? Vidíte….je to ale kluk jak buk.“

Tak to jsem naopak doufala, že po mně nikdy culíky chtít nebude.

Když následoval třetí velký ultrazvuk, byla tam jako zástup lékařka, která se ptala, zda víme pohlaví, tak jsem tak ironicky pronesla, že vlastně vůbec nevím, jestli existuje nějaký třetí?

Tak nás ujistila, že je to opravdu chlapeček. Lidi, já si stejně nebyla jistá až do porodu, čekala jsem, co ze mě nakonec vyletí. A kdyby to byla opravdu holka, tak se fakt poseru už.

Stejně tak jak u nás bylo vše rychlé, byl rychlý i porod. Nikdo mi to v nemocnici nevěřil, nikdo mi nechtěl pomoct, protože dle nich jsem nerodila. Náš super KLUK byl venku za 20 minut. A byl jeden!

Tak zase příště,

CIAO